ECLI:CZ:US:2008:1.US.945.08.1
sp. zn. I. ÚS 945/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. K. zast. Michalem Kačmaříkem, advokátem, sídlem Poštovní 2, Ostrava 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2008, č.j. 9 Co 1024/2007-29, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel stručnou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení o nařízení exekuce s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 věta druhá exekučního řádu, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že právo na soudní ochranu zaručuje i právo na meritorní posouzení jím podaného opravného prostředku, pokud splňuje podmínky projednatelnosti; k tomu však postupem krajského soudu nedošlo, proto je rozhodnutí o odmítnutí odvolání protiústavním odepřením spravedlnosti. Dále upozornil, že podal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, v němž namítal neexistenci vykonatelného podkladového rozhodnutí. Ačkoliv krajský soud správně konstatoval, že stěžovatel neexistenci vykonatelného podkladového rozhodnutí, v dalším odstavci zcela nesprávně uvedl, že nezpochybňuje ani existenci exekučního titulu, ani jeho formální či materiální vykonatelnost. Přitom stěžovatel v odvolání výslovně poukazoval na to, že blok na pokutu nebyl vydán řádně podle §84 a násl. zák. č. 200/1990 Sb., což znamená, že zpochybnil existenci řádného vykonatelného podkladového rozhodnutí, zpochybňoval i správnost vyznačené doložky vykonatelnosti (s poukazem na usnesení MS ČR 20 Cdo 1638/2006 ze dne 25.4.2007, pozn. správně jde o usnesení Nejvyššího soudu). Proto se krajský soud, podle jeho názoru měl meritorně vypořádat s námitkami, nikoliv odvolání odmítnout z důvodů, že jím tvrzené okolnosti nejsou pro nařízení exekuce rozhodné. Z těchto důvodů se domáhal zrušení napadeného usnesení.
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který zakotvuje právo na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a Statutárního města Olomouc.
Podle krajského soudu stěžovatel desinterpretuje obsah svého odvolání, ve kterém nenamítal neexistenci exekučního titulu, tedy okolnost, že vykonávaný blok na pokutu vůbec nebyl vydán, pouze tvrdil, že tento titul údajně nebyl vydán řádným postupem. To je okolnost, kterou exekuční soud z povahy věci při nařízení exekuce nezkoumá a ani zkoumat nemůže. Z těchto důvodů aplikoval ustanovení §44 odst. 10 větu druhou exekučního řádu a odvolání stěžovatele odmítl. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. bez jednání zamítnuta.
Statutární město Olomouc se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření krajského soudu, které neobsahuje žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba toto vyjádření zasílat stěžovateli k případné replice.
Ze spisu Okresního soudu v Karviné sp.zn. 46 Nc 1561/2006 Ústavní soud zjistil, že Statutární město Olomouc podalo návrh na nařízení exekuce vůči stěžovateli k vymožení povinnosti dle bloku na pokutu č.j. Série DA/1997 A 0625192 DD-0560/06 a k vymožení dalších nákladů exekuce. Usnesením ze dne 23.10.2006, č.j. 46 Nc 1561/2006-4, soud exekuci nařídil, jejím provedením pověřil Mgr. Ing. Radima Opletala a v poučení upozornil, že lze proti němu podat odvolání, a pokud v němž nebudou uvedeny žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, odvolací soud odvolání odmítne. Stěžovatel, zastoupen advokátem, podal proti usnesení odvolání, v němž nejprve uvedl, že namítá neexistenci řádného vykonatelného podkladového rozhodnutí, jako skutečnost rozhodnout pro nařízení exekuce, a dále specifikoval, že blok na pokutu nebyl vydán řádně podle §84 a násl. zák. č. 200/1990 Sb., zpochybňoval jeho vykonatelnost, v doplnění odvolací argumentace pak upozorňoval na absenci stanovených náležitostí a uzavřel, že blok na pokutu není řádným vykonatelným exekučním titulem, neboť byl vydán v rozporu se zákonem. Krajský soud napadeným usnesením odvolání odmítl. V odůvodnění zrekapituloval obsah odvolání, usoudil, že se patrně domáhal změny napadeného usnesení tak, aby návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, a uzavřel, že odvolatelem (tj. stěžovatelem) tvrzené okolnosti nejsou pro nařízení exekuce rozhodné, že odvolatel nezpochybňuje ani existenci exekučního titulu ani jeho formální či materiální vykonatelnosti a že okolnosti v odvolání tvrzené takovými okolnostmi nejsou, přičemž byl o tomto následku poučen již v napadeném usnesení.
III.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základní práva na soudní ochranu. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem krajského soudu nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, evidentně odmítá respektovat specifickou povahu první fáze exekučního řízení, tj. nařízení exekuce, což ve svých důsledcích znamená, že nevolí adekvátní prostředky k dosažení právní ochrany. Povaze této fáze exekučního řízení koresponduje i §44 odst. 10 exekučního řádu, který proti usnesení o nařízení exekuce připouští odvolání, ale s tím, že v něm nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí; jestliže odvolání neobsahuje odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, podle něhož stěžovatel nesprávně vykládá obsah svých podání. Formálně sice namítá neexistenci exekučního titulu, ale z obsahu odvolání a jeho doplnění je zřejmé, že námitky míří k jeho vadnosti (přitom vadný právní úkonem, včetně rozhodnutí, může být jen úkon existující). Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že vhodným prostředkem mohl být návrh na zastavení exekuce (např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 181/98).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. 8.2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu