ECLI:CZ:US:2008:1.US.98.06.1
sp. zn. I. ÚS 98/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nedoručení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Brně (dále jen „KS“) usnesením ze dne 29. 10. 2003, č. j. 36 Az 427/2003-11, zastavil řízení proti žalovanému ministru vnitra ČR (dále jen „žalovaný“), o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu [(výroková část I.); poznámka: usnesením KS bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2002, č. j. OAM-1298/AŘ-2002, jenž zamítl rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o neudělení azylu] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.).
KS v prvé řadě poukázal na to, že dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 519/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Podle ustanovení §33 citovaného zákona soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce, stěžovatele; dále jen „stěžovatel“)) a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. Podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. V souzené věci byl stěžovatel k datu podání žaloby hlášen k pobytu v Brně, Vranovská 14/8 (v žalobě uvedl adresu pro doručování Černovičky 20, Brno). Při doručení písemnosti soudem na adresu pro doručování byla zásilka vrácena dne 4. 3. 2003 s tím, že žalobce se z této adresy odstěhoval. KS dotazem u žalovaného dne 20. 3. 2003 KS zjistil, že stěžovatel je hlášen na adrese Vranovská 14/8, Brno. Z této adresy se však zásilka vrátila s tím, že stěžovatel je na uvedené adrese neznámý. Vzhledem k tomu, že po dobu 90 dnů nelze zjistit místo pobytu stěžovatele, KS konstatoval splnění podmínek pro zastavení řízení soudem ve smyslu §33 zákona č. 519/2002 Sb. a řízení podle §47 písm. c) s.ř.s. zastavil.
Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) usnesením ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, kasační stížnost stěžovatele odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část II.).
NSS uvedl, že stěžovatel podal kasační stížnost prostřednictvím advokáta Mgr. Zbyňka Stavinohy (dále jen „advokát“) a předložil plnou moc udělenou uvedenému advokátovi, v níž však chybí projev vůle advokáta jednat jménem stěžovatele. KS proto usnesením ze dne 23. 8. 2004, č. j. 36 Az 427/2003-38, vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení usnesení odstranil vadu kasační stížnosti, jež spočívá v absenci projevu vůle advokáta jednat jménem stěžovatele v řízení o kasační stížnosti proti usnesení KS ze dne 29. 10. 2003, č. j. 36 Az 427/2003-11, v plné moci ze dne 4. 12. 2003. Usnesení KS ze dne 23. 8. 2004, č. j. 36 Az 427/2003-38, bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 15. 9. 2004 a advokátovi dne 17. 9. 2004; ve stanovené lhůtě, a ani později, nebylo na výzvu KS nijak reagováno. KS proto spis s kasační stížností předložil dne 19. 10. 2004 NSS.
NSS v odůvodnění poukázal na ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., podle něhož musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, pokud sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštního zákona vyžadováno pro výkon advokacie. Stěžovatel, který nemá právnické vzdělání, sice předložil plnou moc jím zvoleného advokáta, tato plná moc však nemá potřebné náležitosti, neboť z ní není zřejmé, zda advokát zastupování stěžovatele ve skutečnosti převzal. Vzhledem k tom, že se tento nedostatek v zastoupení stěžovatele nepodařilo odstranit, NSS vyšel z toho, že v řízení o kasační stížnosti není stěžovatel zastoupen advokátem. KS po podání kasační stížnosti postupoval ve smyslu §108 odst. 1 s. ř. s., jestliže vyzval stěžovatele k odstranění vady v zastoupení advokátem, a poté, kdy se mu uvedenou vadu nepodařilo odstranit, předložil kasační stížnost NSS. NSS uzavřel s tím, že nepředložení řádné plné moci udělené advokátovi, a jím přijaté, brání věcnému vyřízení kasační stížnosti. Jedná se o nedostatek podmínky řízení, který přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a proto NSS nezbylo, než ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.) kasační stížnost odmítnout.
II.
Stěžovatel podal ústavní stížnost „proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nedoručení usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
Stěžovatel v prvé řadě stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Dále uvedl, že KS doručoval citované usnesení NSS pouze stěžovateli na adresu Svatopetrská 7, Brno, a poté, kdy si stěžovatel zásilku ve stanovené lhůtě na poště nevyzvedl, vyznačil na usnesení doložku o nabytí právní moci dne 24. 10. 2006 a oznámil nabytí právní moci Ministerstvu vnitra ČR. Stěžovatel se o existenci citovaného usnesení NSS dověděl v měsíci lednu 2006 na oddělení Policie ČR a upozornil na tuto skutečnost advokáta. Advokát se po nahlédnutí do soudního spisu dožadoval řádného doručení citovaného usnesení, což mu bylo KS odmítnuto s poukazem na to, že podle předmětného usnesení stěžovatel nebyl advokátem zastoupen. Stěžovatel dále uvedl, že po urgencích advokáta bylo usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, na pokyn NSS advokátovi KS předáno pouze na vědomí a bylo mu sděleno definitivní stanovisko, že řádné doručení usnesení, které by zakládalo nabytí právní moci, nebude ze strany KS uskutečněno.
Stěžovatel zdůraznil, že stanovení dne, kdy skutečně usnesení NSS nabude právní moci, má pro něho zásadní význam nejen v souvislosti s možností podat ústavní stížnost proti zjevně nesprávnému rozhodnutí NSS, které zasáhlo jeho ústavou zaručená práva na právní pomoc a na soudní ochranu, ale i v souvislosti s legalizací jeho dalšího pobytu na území ČR, neboť Ministerstvo vnitra ČR hledí na stěžovatele jako by již nebyl žadatelem o azyl.
Stěžovatel dále uvedl, že je zřejmé, že udělil advokátovi procesní plnou moc pro řízení o kasační stížnosti, kterou advokát prokázal při podání kasační stížnosti. Advokátovi v důsledku toho vzniklo právo jednat za stěžovatele v řízení před NSS. Stěžovatel poukázal na to, že KS i NSS si zřejmě neuvědomily rozdíl mezi dohodou o právní moci (pozn.: zřejmě plné moci) mezi advokátem a stěžovatelem a plnou mocí jako jednostranným právním úkonem, kterou stěžovatel (klient) advokátovi uděluje. Stěžovatel prohlásil, že pro názor, podle něhož plná moc musí být advokátem písemně přijata, neexistuje v právním řádu ČR žádná opora.
Stěžovatel se proto domnívá, že v důsledku toho, že KS odmítá doručit usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, advokátovi stěžovatele, jedná se ze strany KS o takový zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno stěžovatelovo právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené čl. 37 odst. 2 a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se KS zakazuje, aby dále pokračoval v porušování základního práva stěžovatele na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a ukládá se mu, aby doručil usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, jeho právnímu zástupci Mgr. Zbyňku Stavinohovi. Vzhledem k tomu, že do okamžiku rozhodnutí Ústavního soudu hrozí stěžovateli negativní důsledky spojené s tím, že KS vyznačil na citovaném usnesení NSS doložku právní moci, kterou orgány Policie ČR považují za závažnou a účinnou, navrhuje, aby Ústavní soud vydal usnesení o předběžném opatření, kterým KS uloží, aby formálně odstranil doložku právní moci z předmětného usnesení NSS. Stěžovatel konečně uvedl, že ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel namítá, že v této souzené věci bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý soudní proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně zaručené právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny
Toto tvrzení lze akceptovat jen částečně, byť výrok tohoto usnesení nemůže ovlivnit.
Ústavní soud, po seznámení s obsahem spisů obou správních soudů, konstatuje, že tato konkrétní, výše formulovaná ústavní stížnost, je zjevně neopodstatněná. To proto, že stěžovatel měl podat ústavní stížnost přímo proti usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48. To učinit mohl, neboť v souzené věci byla forma akceptační doložky nahrazena ipso facto tím, že advokát dle úředního záznamu ze dne 5. 12. 2003 (spis KS sp. zn. 36 Az 427/2003, č.l. 16) osobně předložil předmětnou plnou moc ze dne 4. 12. 2003, jež byla (jak o tom ostatně svědčí nejen úřední záznam na uvedeném č.l. 16) založená do spisu (o čemž ostatně svědčí samotné č.l. 17), avšak také na č.l. 17 uvedené razítko KS, z něhož je jasně patrno, že plná moc byla KS doručena osobně. Ústavní soud navíc z obsahu spisu KS (č.l. 32) zjistil, že KS usnesením ze dne 22. 6. 2004, č. j. 36 Az 427/2003-32 (v jeho výrokové části) vyzval Mgr. Zbyňka Stavinohu jako právního zástupce stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení doplnil kasační stížnost ze dne 8. 12. 2003 tak, aby bylo zřejmé, jakým úřadům nahlásil stěžovatel změnu adresy pobytu a toto tvrzení doložil listinnými důkazy. Je tedy zřejmé, že obecný soud s Mgr. Stavinohou jako s advokátem stěžovatele ve skutečnosti jednal.
Uvedené důvody vedou Ústavní soud k závěru – na rozdíl od názoru obecných soudů – že stěžovatel byl v uvedené právní věci advokátem Mgr. Stavinohou zastoupen.
Za této situace pak lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, začala běžet až dnem 20. 1. 2006 (viz spis KS č.l. 54), kdy se advokát dověděl o citovaném usnesení NSS, jež mu bylo zasláno na vědomí, což advokát stvrdil na úředním záznamu ze dne 20. 1. 2006 (spis KS č.l. 54) podpisem. Na této skutečnosti nic nemění argumentace stěžovatele, že citované rozhodnutí bylo jeho advokátovi předáno pouze na vědomí. Podstatné není ani to, že na citovaném usnesení byla již vyznačená doložka právní moci, neboť právní moc nezakládá běh lhůty k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je totiž nutno podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelova snaha brojit (dle petitu ústavní stížnosti) proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - za situace, kdy (jak výše uvedeno) právním zástupcem v řízení o kasační stížnosti zastoupen byl a kdy ústavní stížností napadnutelné rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48) existuje – je zjevně neopodstatněná. Rovněž z kontextu ustanovení §82 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze dovodit, že v takovém případě je v prvé řadě třeba podat ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci. Možnost napadnout tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci je až subsidiární, tedy pro případ, kdy primární možnost nepřichází v úvahu.
Ústavní soud je současně přesvědčen, že tím, že stěžovatel nenapadl ústavní stížností usnesení NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Azs 432/2004-48, ač tak učinit mohl a měl, zásadně nevyužil ani všechny možnosti případného přezkoumání toho, zda postupem orgánů veřejné moci nedošlo k porušení jeho základních práv. To platí v prvé řadě o stěžovatelem uvedeném tvrzení o porušení jeho základního práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť NSS se jeho věcí zabýval a bylo věcí stěžovatele, zda proti rozhodnutí NSS ústavní stížnost uplatní.
Ústavní soud současně, a to s ohledem na výše uvedenou vlastní argumentaci konstatuje, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základního práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny sice v průběhu řízení před obecnými soudy došlo, leč – z důvodů výše uvedených – to nezakládá důvod vyhovění této konkrétní ústavní stížnosti.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za tohoto stavu se Ústavní soud již návrhem na vydání předběžného opatření nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu