ECLI:CZ:US:2008:1.US.985.08.1
sp. zn. I. ÚS 985/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Českomoravská železárenská, a. s. v likvidaci, se sídlem Praha 1, Jeruzalémská 962/3, s užívaným vchodem Praha 1, Senovážné nám. 23, zastoupeného Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2008, čj. 8 Cmo 415/2007 - 204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jako soudu prvního stupně, ze dne 1. 3. 2007, čj. 26 Cm 156/2005 - 101. Tímto usnesením soud prvního stupně přibral stěžovatele do řízení jako dalšího účastníka.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v řízení zahájeném žalobou Ing. P. N. proti společnosti PETRCÍLE, s. r. o., se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo společnosti ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED povinnost vydat 100 % obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE, s. r. o., společnosti Českomoravská železárenská, a. s. v likvidaci, formou dohody o bezúplatném převodu obchodních podílů. Aniž by kterákoliv ze stran podala jakýkoliv procesní návrh, Krajský soud v Ostravě vydal rozhodnutí, kterým přibral do řízení stěžovatele, podle §94 odst. 1 OSŘ. Vrchní soud v Olomouci, shodně se soudem prvního stupně, vyšel z názoru, že řízení v dané věci je řízením nesporným podle §9 odst. 3 písm. g) OSŘ. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně nesprávně interpretoval ustanovení §200e odst. 3 OSŘ a vrchní soud se s tímto závěrem bez dalšího ztotožnil.
Podle názoru stěžovatele nelze dovodit, že by se účastenství v řízení o vydání obchodního podílu a o uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu týkaly vzájemné odkazy mezi ustanoveními §200e odst. 1 OSŘ, §200e odst. 3 OSŘ a §94 odst. 1 OSŘ. Názor vrchního soudu, že řízení o vydání obchodního podílu je řízením nesporným, neboť se jedná o spor z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky navzájem (což lze podřadit pod ustanovení §9 odst. 3 písm. g/ OSŘ), považuje stěžovatel za nesprávný. Stěžovatel je přesvědčen, že z ustanovení §200e odst. 3 OSŘ nelze dovodit, že se účastenství v tomto řízení řídí třetí definicí účastníků podle §94 odst. 1 OSŘ. Judikatura i právní doktrína nemají pochybnosti o tom, že tzv. třetí definice účastníků se použije pouze v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu. Stěžovatel je toho názoru, že vzájemné odkazy mezi ustanoveními §200e odst. 1, §200e odst. 3 a §94 odst. 1 OSŘ nelze interpretovat pouze gramaticky, bez ohledu na logiku a účel.
Závěrem stěžovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Byl porušen i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud v Olomouci uvedl, že sporem o účast ve společnosti je i navrhovatelem vymezený nárok na vydání obchodního podílu, přičemž podřazení tohoto sporu pod ustanovení §9 odst. 3 písm. g) OSŘ nebrání, nejsou-li všichni účastníci řízení zakladateli či společníky společnosti, o jejíž obchodní podíl jde, neboť sporným v této věci je právě to, kdo byl či je společníkem této společnosti, komu obchodní podíl náleží. K přezkumu správnosti postupu soudu prvního stupně se však odvolací soud nedostal, neboť proti zmíněnému usnesení krajského soudu není odvolání, podle §202 odst. 1 písm. b) OSŘ, přípustné.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, čj. 26 Cm 156/2005 - 101, bylo odmítnuto, protože podle §202 odst. 1 písm. b) OSŘ není přípustné odvolání proti usnesení, jímž byl k řízení přibrán další účastník. Řízení v dané věci je řízením nesporným, neboť se jedná o spor z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky navzájem a týkají se účasti na společnosti podle §9 odst. 3 písm. g) OSŘ. Podle §200e odst. 3 OSŘ se účastenství v tomto řízení řídí ustanovením §94 odst. 1 OSŘ. Proto lze, za podmínek §94 odst. 3 OSŘ, přibrat do řízení toho účastníka, který se řízení neúčastní, má-li být jednáno o jeho právech a povinnostech. Smyslem tohoto procesního institutu je zajistit, aby se řízení účastnili ti, kteří jsou podle hmotného práva nositeli práv a povinností, jež jsou předmětem sporu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci, polemizuje s jeho právním závěrem o přípustnosti přibrat do řízení stěžovatele jako účastníka řízení. Stěžovatel zcela pominul skutečnost, že bez ohledu na právní názor odvolacího soudu nemohl soud ve věci rozhodnout jinak, než odvolání odmítnout, neboť proti rozhodnutí o přibrání účastníka do řízení není odvolání přípustné. V ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě brojí především proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, čj. 26 Cm 156/2005 - 101, a snaží se vyvrátit jeho právní argumentaci. Zrušení tohoto usnesení však nenavrhl.
Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti. Může tedy přezkoumávat a rušit pouze ta rozhodnutí, která stěžovatel napadne a jejichž zrušení navrhne. V daném případě tedy mohl přezkoumat pouze shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ten však rozhodl správně, pokud odvolání stěžovatele odmítl, neboť proti usnesení, jímž byl přibrán do řízení další účastník, není odvolání přípustné. Odvolací soud se proto danou věcí meritorně nezabýval, v odůvodnění svého usnesení nad jeho nezbytný rámec pouze vyjádřil stručně svůj právní názor, kterým se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně.
K porušení žádného ze základních práv stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti, tedy nedošlo. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu