ECLI:CZ:US:2008:1.US.997.08.1
sp. zn. I. ÚS 997/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CF FLOP, s. r. o., se sídlem Brno - Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava, Puchmajerova 7, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 3. 2007, čj. 25 C 304/2004 - 22, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2008, čj. 42 Co 480/2007 - 55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Opavě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že L. K. je vlastníkem označeného bytu. Stěžovatel se rovněž domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2008, čj. 42 Co 480/2007 - 55, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobu na určení vlastnického práva žalované podal za situace, kdy nebyla schopna uhradit své splatné závazky a uzavřela se žalovanými J. a J. B. kupní smlouvu, na základě které jim, za dohodnutou kupní cenu 462 300,-- Kč, prodala svoji bytovou jednotku, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Finanční prostředky, které prodejem získala, nebyly při vymáhání pohledávky stěžovatele zajištěny a jeho exekuce skončila zastavením pro nedostatek majetku. Proto se domáhal určení, že vlastnické právo žalované trvá a předmětná kupní smlouva je neplatná. Žalovaná totiž nebyla schopna plnit své závazky a prodejem nemovitosti byli zvýhodněni jiní její věřitelé. Okresní soud tím, že jeho žalobu zamítl, ve věci neaplikoval příslušnou právní normu, jak to vyplývá z ustanovení §39 ObčZ v návaznosti na ustanovení §256a tr. zákona. Rozhodl meritorně o žalobě na základě aplikace ustanovení §42a ObčZ, ačkoliv uplatňoval neplatnost pro rozpor se zákonem. Soud se podle stěžovatele zmýlil v tom, že posuzoval předmětnou kupní smlouvu jako tzv. ekvivalentní právní úkon a v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2435/2006. Odvolací soud bez dalšího dokazování převzal závěr o tom, že předmětná kupní smlouva je tzv. ekvivalentním právním úkonem. Obvyklou cenou nemovitostí na trhu se ani okresní, ani odvolací soud nezabýval. Odvolací soud tak vadným hodnocením skutkových tvrzení stěžovatele zamezil věcné aplikaci právní normy, vyplývající z výše uvedeného judikátu Nejvyššího soudu.
V postupu soudů obou stupňů spatřuje stěžovatel opomenutí aplikace normy hmotného práva, která na předmětný skutkový stav dopadá ve vztahu k závěru o tzv. ekvivalentním právním úkonu. Rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že označeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byla zamítnuta žaloba na určení, že L. K. je vlastníkem označeného bytu. Soud nejdříve řešil, jako předběžnou otázku, platnost kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1999 a dospěl k závěru, že je platná, neboť nebylo prokázáno, že by kupující i prodávající uzavřeli tuto smlouvu se záměrem zmařit uspokojení věřitelů prodávající. V rámci dokazování zjistil, že podle pravomocného rozsudku téhož okresního soudu, ze dne 5. 12. 2000, měla L. K. zaplatit stěžovateli 429 500,-- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 17. 2. 2001. Zmíněný byt L. K. prodala žalovaným J. a J. B. dne 9. 4. 1999 za částku 462 300,-- Kč. Smlouva byla uzavřena ve formě notářského zápisu. Usnesením Policie ČR - Okresního ředitelství v Opavě ze dne 22. 5. 2002 byl odložen podnět stěžovatele, týkající se oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, kterého se měla dopustit L. K., popřípadě další dva žalovaní, tím, že L. K. jim prodala bytovou jednotku a zmařila tak uspokojení pohledávky stěžovatele. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 4. 2006, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci dne 28. 12. 2006, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 9. 4. 1999 je vůči stěžovateli neúčinná. Jako předběžná otázka byla v tomto řízení vyřešena kladně platnost předmětné kupní smlouvy.
Stěžovatel skutkově vymezil důvod neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 ObčZ tak, že účelem tohoto právního úkonu bylo zkrácení možnosti stěžovatele domoci se uspokojení své pohledávky vůči L. K. Toto tvrzení se však nepodařilo stěžovateli prokázat. Musel by totiž být prokázán úmysl účastníků z této kupní smlouvy zmařit uspokojení pohledávky z převáděného majetku. To znamená, že by muselo být prokázáno, že úmysl jednajících osob směřoval právě ke zmenšení majetku L. K. a tím i ke zmaření uspokojení pohledávky oprávněného stěžovatele. Stejně tak by musel být tento úmysl prokázán i na straně kupujících. Kupní cena byla dohodnuta na základě znaleckého posudku. Nebylo prokázáno nic o tom, že by oba žalovaní věděli o jakýchkoliv jiných dluzích L. K., kromě dluhu vůči finančnímu úřadu a vůči nim samotným. Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění v souladu s ustanovením §132 OSŘ. Odvolací soud proto skutková zjištění okresního soud převzal a k jejich změně nedošlo ani v odvolacím řízení, neboť odvolací soud zamítl důkazní návrhy stěžovatele pro nadbytečnost. Tyto důkazy se týkaly prokázání skutečnosti, že L. K. byla zadlužena, což s předmětem sporu nesouviselo. Odvolací soud se tak ztotožnil i s právním posouzením věci okresním soudem a zdůraznil, že žalobě nebylo možno vyhovět, neboť stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na tomto určení. Tvrzení stěžovatele o naléhavém právním zájmu jsou podřaditelná pod ustanovení §42a ObčZ o neúčinnosti právního úkonu a nelze z nich dovodit naléhavý právní zájem na určení v této věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nespokojenost stěžovatele s tím, že neuspěl v řízení před obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů. V této souvislosti je Ústavní soud nucen zdůraznit, že není přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Právě naopak, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, jak vyplývá z čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR. Pokud soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ze stížnosti ani z připojených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel byl zkrácen ve svých právech garantovaných pátou hlavou Listiny. Opětovně tedy Ústavní soud uvádí, že hodnotit obecnými soudy již zhodnocené důkazy může jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takovou situaci v daném případě neshledal.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 zakotvuje právo na spravedlivý proces, čímž garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. V předestřené věci Ústavní soud neshledal nic, co by poukazovalo na to, že obecné soudy rozhodly postupem, jenž není v souladu s procesním předpisem, nebo o tom, že by nerespektovaly základní lidská práva a svobody stěžovatele. Ústavní stížnost pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Po Ústavním soudu jen požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom oba zmiňované soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění nalézacích soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna.
Ústavní soud tedy konstatuje, že k zásahu do stěžovatelova základního práva
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo. Z těchto důvodů Ústavní soud jeho stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu