ECLI:CZ:US:2008:2.US.1003.08.1
sp. zn. II. ÚS 1003/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., právně zastoupeného Mgr. Ivanou Procházkovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2040, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 9 To 128/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2008, napadá stěžovatel shora uvedené usnesení krajského soudu, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 3. 2008 sp. zn. 2 T 44/2006. Tímto usnesením bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, uložený pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona trestním příkazem Okresního soudu v Benešově.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly jeho možností a schopností platit v době podmíněného odsouzení výživné a splácet dluh na výživném a nevypořádaly se s otázkou, zda neplacení výživného bylo jím zaviněné nebo k němu došlo v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. Krajský soud bez dalšího zkoumání a bez dostatečných důkazů převzal tvrzení okresního soudu, že stěžovatel po celou zkušební dobu dosahoval příjmů ze zaměstnání na pile, pro tento závěr však není jediného věrohodného důkazu.
Dále stěžovatel namítá, že se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti, kterou nezavinil. V protokolu o veřejném zasedání je uvedeno, že se stěžovatel k jednání nedostavil a neomluvil se. Dostavil se až v 8:54 hodin a byl seznámen s tím, že soud již rozhodl v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel však tvrdí, že v době zahájení jednání se nacházel před jednací síní, ale nebyl nikým vyzván ke vstupu. Krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání a stěžovatel tak neměl možnost se k věci vyjádřit a oznámit soudu, že již dlužné výživné zaplatil.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který má za to, že postupoval v souladu s §240 trestního řádu v neveřejném zasedání, přičemž neměl důvod ke slyšení stěžovatele, a to ani vzhledem k obsahu jeho stížnosti.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, kterým přísluší poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky). Do této jejich ústavně vymezené pravomoci je oprávněn zasahovat jen v případě, že jejich postup či rozhodnutí představují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do aplikace podústavního práva obecnými soudy proto Ústavní soud zasahuje jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). V procesu zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud zasahuje zásadně jen v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a v případech svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04 in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, str. 315).
K námitce stěžovatele, že soud vycházel při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, zejména ohledně jeho výdělkových poměrů, lze uvést, že z ustanovení §330 trestního řádu lze dovodit povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, vztahující se na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil. Důkazy k tomuto zjištění získané obecný soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v §2 odst. 6 trestního řádu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
K námitce týkající se účasti stěžovatele na projednání jeho věci před soudem musí Ústavní soud konstatovat, že i při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný ve smyslu §60 odst. 1 trestního zákona, má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle ustanovení §2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě i vykonávací řízení (srov. §12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. To však samozřejmě neznamená, že by nebylo možné bez přítomnosti odsouzeného ve veřejném zasedání v rámci vykonávacího řízení rozhodnout nebo že by na toto veřejné zasedání bylo nutno bezezbytku aplikovat standardy pro přítomnost obžalovaného v hlavním líčení; v něm je přítomnost obžalovaného obzvláště důležitá proto, že soud meritorně posuzuje vinu obžalovaného a ukládá mu trest (srov. též §238 trestního řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, tedy i ustanovení §202 trestního řádu o přítomnosti obžalovaného). Ve vykonávacím řízení, tj. poté, kdy o vině a trestu bylo pravomocně rozhodnuto, je povinností soudu poskytnout odsouzenému možnost se veřejného zasedání zúčastnit, tzn. ve smyslu ustanovení §233 trestního řádu o konání veřejného zasedání a o projednávané věci včas, se zachováním dostatečné lhůty k přípravě, jej vyrozumět. Přestože trestní řád neobsahuje podrobnější úpravu, je zřejmé, že je také povinností soudu nařízené veřejné zasedání odročit (podle §238 ve spojení s §219 trestního řádu), objeví-li se překážka, která brání jeho provedení, přičemž vzhledem k čl. 38 odst. 2 Listiny je takovou překážkou i objektivní, včas a řádně doložený důvod, který odsouzenému brání v účasti na veřejném zasedání.
V daném případě však stěžovatel svou nepřítomnost u jednání soudu nikterak předem neomluvil, a proto nelze dospět k závěru, že soud I. stupně postupoval v rozporu se zákonem, když rozhodl v jeho nepřítomnosti. Pravdivost tvrzení stěžovatele ohledně důvodu jeho nepřítomnosti (čekání na výzvu před jednací síní) však nelze z obsahu spisu ověřit, spis obsahuje pouze úřední záznam o tom, že v 8:54 hod. se stěžovatel do jednací síně dostavil a bylo mu sděleno, že soud rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Zmeškání veřejného zasedání před soudem I. stupně nelze dohánět v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně. Námitka, že o stížnosti bylo krajským soudem rozhodováno v neveřejném zasedání, a to v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, se proto v daném kontextu nejeví jako případná, neboť stěžovatel se sám možnosti projednání věci ve své přítomnosti u nalézacího soudu zbavil; přitom právě v řízení před nalézacím soudem, při dokazování, má požadavek přítomnosti odsouzeného při zasedání svůj primární účel, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel podal stížnost proti rozhodnutí soudu I. stupně dne 13. 3. 2008, a to bez jakéhokoliv zdůvodnění. Ve stížnosti proti usnesení soudu I. stupně stěžovatel mohl vznést námitku ohledně své nepřítomnosti u veřejného zasedání a stížnostní soud by se s takovou námitkou musel vypořádat. Potvrzení matky nezletilých dětí o tom, že veškeré dlužné výživné stěžovatel zaplatil, je datováno 14. 3. 2008. Neveřejné zasedání k projednání stížnosti se konalo dne 26. 3. 2008, stěžovatel měl tedy dostatek času ke své stížnosti zaslat soudu i prohlášení matky nezletilých dětí o uhrazení výživného.
Závěrem lze konstatovat, že napadeným usnesením krajského soudu nebylo porušeno žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo. Vzhledem ke všem okolnostem případu by se však mohlo rozhodnutí soudu o vykonání trestu odnětí svobody jevit vůči stěžovateli přísné a lze se domnívat, že soud měl v daném případě možnost aplikovat ustanovení §60 odst. 1 věta druhá trestního zákona a výjimečně ponechat podmíněné odsouzení v platnosti za současného použití písm. a), b) nebo c) cit. ustanovení. Rozhodování o tom, zda se odsouzený osvědčil či nikoliv a další postup ve věci, je však výlučnou záležitostí obecného soudu, což Ústavní soud s odkazem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů respektuje, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrhu stěžovatele na odklad výkonu napadeného rozhodnutí nebylo vyhověno, neboť k němu Ústavní soud neshledal žádný relevantní důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu