ECLI:CZ:US:2008:2.US.1011.08.1
sp. zn. II. ÚS 1011/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupeného Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1.6.2007, č.j. 11 C 71/2005-87 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11.2.2008, č.j. 10 Co 42/2008-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 28. 4. 2008 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a posléze rozhodl i o jejich zrušení.
Ústavní soud ze spisu 11 C 71/2005 vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech, jenž si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti, zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel se návrhem ze dne 25. 4. 2005 domáhal u soudu vydání rozhodnutí, jímž by byla strana žalovaná povinna strpět užívání bytu č. 5 o velikosti 1+2 s příslušenstvím, II. kategorie, ve 3. podlaží domu pod adresou Karlovy Vary, Zeyerova 4/953, stěžovatelem. Žaloba byla vedena proti matce stěžovatele M. S. jako vlastnici předmětného bytu a posléze, s ohledem na změnu vlastnických práv u tohoto bytu, proti B. L. O návrhu rozhodl Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2007 č.j. 11 C 71/2005-87 tak, že se zamítá. Proti tomuto rozhodnutí ve věci samé podal stěžovatel odvolání, které však bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2007 jako opožděné odmítnuto. I do tohoto usnesení se stěžovatel odvolal s tím, že zpochybnil okolnosti jeho doručení, jakož i předcházejícího rozsudku. Odvolání bylo opět podáno po lhůtě, proto jej okresní soud usnesením ze dne 11. 12. 2007 odmítl a žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůt k podání odvolání zamítl. K dalšímu odvolání stěžovatele, které již bylo podáno včas, Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 11. 2. 2008 č.j. 10 Co 42/2008-113 rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2007 potvrdil.
Shora citované rozhodnutí okresního soudu ze dne 1. 6. 2007 č.j. 11 C 71/2005-87 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2008 č.j. 10 Co 42/2008-113 napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž znovu opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Výtka stěžovatele je adresována zejména soudu prvního stupně, který nerozhodl o jeho opakované žádosti o ustanovení zástupce, což samotný soud potvrdil na straně třetí v dolní části napadeného rozsudku. Stalo se tak i přesto, že tentýž soud usnesením ze dne 30. 1. 2007 nepřipustil zastoupení stěžovatele zvoleným obecným zmocněncem, čímž stěžovatele ponechal v řízení bez právní pomoci. Absence rozhodnutí o žádosti, a to i negativního, stěžovateli znemožnila podat řádné odvolání do tohoto rozhodnutí a po případném neúspěchu se eventuelně ještě obrátit na Českou advokátní komoru či jiný subjekt za účelem zajištění zastoupení. Stěžovatel je přesvědčen, že postup soudu a v jeho důsledku pak nedostatek zastoupení stěžovatele vedl k odmítnutí odvolání.
Ustanovením zástupce v řízení by se rovněž podle stěžovatele předešlo "komplikacím s doručováním", neboť jak rozsudek ve věci samé, tak usnesení o odmítnutí odvolání ze dne 29. 6. 2007, nebyly stěžovateli doručeny zákonem předepsaným způsobem, tj. do vlastních rukou účastníka řízení. Obě písemnosti, doručované na adresu bydliště stěžovatele, převzal otec stěžovatele pan A. S., když převzetí obou zásilek potvrdil podpisem vizuálně odpovídajícím podpisu stěžovatele. Do dispoziční sféry stěžovatele se každé z těchto rozhodnutí dostalo až po uplynutí lhůty k podání řádného opravného prostředku. Klíčovým důkazem k prokázání této skutečnosti měl být stěžovatelem navrhovaný svědecký výslech A. S. Okresní soud však tento důkaz zcela opomenul, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak učinil. Namísto toho se spokojil pouze s písemným sdělením provozovatele poštovních služeb, které mohlo být poskytnuto účelově s ohledem na stěžovatelem namítané pochybení při doručování zásilek. Soud měl tedy za této situace provést další dokazování, zejména výslech příslušné doručovatelky.
Poslední výtka směřovala do postupu soudu, který neumožnil stěžovateli vyjádřit se ke skutkovým zjištěním, vyvozeným z předmětných sdělení, ačkoliv tak mělo být učiněno dle §123 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic nového. Stěžovatel pouze rekapituluje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy ve snaze zvrátit nepříznivé rozhodnutí soudů v předmětné věci. Od Ústavního soudu stěžovatel zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Ústavní soud se v prvé řadě neztotožňuje se stěžovatelovým názorem, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se ke skutkovým zjištěním soudu dle §123 občanského soudního řádu, a to z toho důvodu, že citované ustanovení se na tento případ nevztahuje. Dle ust. §210 odst. 2 občanského soudního řádu je-li to třeba, vyšetří předseda senátu soudu prvního stupně na podkladě podaného odvolání, předtím než předloží věc odvolacímu soudu, zda jsou splněny podmínky řízení, opatří zprávy a listiny, jichž se odvolatel dovolává, a provede i jiná podobná šetření. Pod pojem takového šetření nelze však zahrnout provádění dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé). Pojem šetření ve smyslu ustanovení §210 odst. 2 občanského soudního řádu, jež ve věci provedl okresní soud, je totiž užší než pojem dokazování podle ustanovení §120 až §131 občanského soudního řádu.
Jako nedůvodná se také jeví námitka stěžovatele, že soud prvního stupně zcela opomenul jediný důkazní návrh stěžovatele, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak učinil. V daném případě Ústavní soud v postupu soudu neshledává pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Lze konstatovat, že okresní soud provedl z hlediska zjištění, zda bylo odvolání opožděné, všechna potřebná šetření. Dotazy u provozovatele poštovních služeb soud zjistil, že obě rozhodnutí byla doručena přímo na poště oproti předložení průkazu totožnosti OP 110058801, jehož nositelem je, jak vyplynulo ze zprávy Ministerstva vnitra ČR-odbor správních činností a oddělení evidence obyvatel, stěžovatel, a to od 28. 5. 2007. Na základě toho soud jednoznačně dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o skutečnostech týkajících se doručení rozsudku a usnesení ze dne 11. 12. 2007 nebyla pravdivá. Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, pak při svém rozhodování vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, která v celém rozsahu jako věcně správná převzal i s jeho právními závěry.
Namítá-li stěžovatel, že okresní soud nevyhověl jeho návrhu na provedení dalšího úkonu v rámci probíhajícího šetření, je v této souvislosti nutné poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, podobně jako v případě dokazování, že bude proveden každý úkon, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny úkony, které jsou navrženy, jestliže rozsah šetření z jiných podkladů je dostatečný. O vznesených návrzích na doplnění šetření by však měly obecné soudy rozhodnout a - pokud návrhu nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinily. Ústavní soud připouští, že i když soudy shledaly v daném případě stav šetření jako dostačující, a tedy logicky neprovedený návrh na jeho doplnění nadbytečný, tento závěr o jeho nadbytečnosti explicite do svých rozhodnutí nevtělily. Z kontextu příslušných rozhodnutí je přesto takový závěr zřejmý. Ústavní soud zejména odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž tento uvádí, že soud prvního stupně se "argumenty žalobce dostatečně zabýval a nemůže se jednat o opomenutí navrhovaného důkazu, jak namítá žalobce." Pochybení obecných soudů, spočívající v tom, že výslovně neoznačily výslech svědka A. S. jako nadbytečný, ani se s ním jinak nevyrovnaly, je sice z hlediska ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, které tuto povinnost soudu výslovně zakládá, nedostatkem, nikoliv však, s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jako celek, tak zásadním, že by mohl vést k porušení principů spravedlivého procesu u stěžovatele.
Stran námitky neprovedení výslechu příslušné doručovatelky, Ústavní soud odkazuje na shora uvedené závěry o zřejmé nadbytečnosti provádění dalšího šetření za situace, kdy obecné soudy na podkladě vyžádaných zpráv došly k jednoznačnému závěru o nepravdivosti tvrzení stěžovatele. V daném případě již nelze hovořit ani o opomenutí ze strany soudu, neboť stěžovatel v průběhu řízení výslech doručovatelky nenavrhoval.
Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce ohledně pochybení soudu při rozhodování o ustanovení zástupce, neboť i v tomto případě podle názoru Ústavního soudu není dosaženo ústavněprávní roviny. Jsou pro to následující důvody. Soud prvního stupně řádně přezkoumal návrh stěžovatele na ustanovení zástupce ze dne 25. 4. 2005 a neshledal jej důvodný, neboť dospěl k závěru, že, ačkoliv stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nejsou současně dány podmínky pro ustanovení právního zástupce stěžovatele pro řízení. Své rozhodnutí vydané dne 21.7.2005 pak ústavně konformním způsobem odůvodnil, když uvedl, že se nejedná o právně či skutkově složitou věc, a toto tvrzení podpořil konstatováním, že lze uvažovat i o postupu dle §115a občanského soudního řádu. K stěžovatelově opakované žádosti ze dne 25. 10. 2005 okresní soud rozhodl usnesením datovaným dne 3. 11. 2005 tak, že se zamítá. Odkázal v něm především na své předchozí rozhodnutí a dále konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné rozhodné skutečnosti, natož pak nové, které by umožňovaly jiné posouzení této jeho žádosti. O v pořadí poslední žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce, vznesené na jednání dne 1. 6. 2007, již sice soud prvního stupně samostatně nerozhodl, ale jak sám stěžovatel poznamenává, věnoval jí pozornost v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 1. 6. 2007 č.j. 11 C 71/2005-87, v němž uvedl, že nová žádost nevycházela ze změny poměrů na straně stěžovatele, jež nelze spatřovat v tom, že v mezidobí bylo rozhodnuto o nepřipuštění zastoupení žalobce obecným zmocněncem.
Absence rozhodnutí o ustanovení zástupce však ve stěžovatelově případě nespravedlivost procesu, jehož byl účastníkem, nevyvolala a ani vyvolat nemohla. Nedá se totiž říci, že by stěžovatel nebyl schopen činit podání odpovídající dané věci a jinak se v tomto sporu orientovat a postupovat adekvátním způsobem, což prokázal formulováním návrhu na zahájení řízení i dalšími četnými úkony v řízení. Navíc pomoc obecného zmocněnce si sjednal již 27. 4. 2005 (vyplývá to ze soudu předložené plné moci), tedy jeden den po podání žaloby. I přesto až do 15. 12. 2005 činil mnohé procesní úkony sám. Irelevantní se jeví i námitka, že absencí jakéhokoliv i negativního rozhodnutí odňal soud stěžovateli možnost uplatnit řádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí a posléze i jinak si opatřit zastoupení. K tomu Ústavní soud podotýká, že okresní soud opakovaně formou usnesení rozhodl o návrhu na ustanovení zástupce ve věci a stěžovatel se ani v jednom případě do rozhodnutí neodvolal.
Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na to, že Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal takové porušení výše citovaných zásad, které by bylo způsobilé k vydání kasačního rozhodnutí, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu