ECLI:CZ:US:2008:2.US.1018.08.1
sp. zn. II. ÚS 1018/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti A. V., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Husitská 70, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 38 C 522/2007 ze dne 29. 1. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 32 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým jí bylo uloženo zaplatit přirážku k jízdnému ve výši 950,- Kč s příslušenstvím.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 14. 8. 2006, když cestovala bez doprovodu rodičů v prostředku hromadné dopravy, se prokázala při přepravní kontrole pouze neoznačenou jízdenkou. Stěžovatelka v zásadě sdílí právní názor provozovatele hromadného dopravního prostředku, že i ve věku necelých čtrnácti let je schopna platně uzavřít přepravní smlouvu a nést povinnost k úhradě jízdného. Nicméně je zároveň přesvědčena, že není způsobilá k protiprávnímu úkonu majícímu za následek povinnost platit majetkovou sankci ve výši srovnatelné s pokutou za spáchání přestupku. Takový protiprávní úkon svou povahou není přiměřený rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejímu věku (§9 obč. zák). Toto její procesní stanovisko ve věci je však v odůvodnění napadeného rozsudku hrubě překrouceno, když se jí podsouvá, že argumentovala tím, že není odpovědná za přestupek. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že odmítnutím soudu vzít v úvahu její nezpůsobilost způsobovat vlastním porušením právní povinnosti závazek k úhradě majetkové sankce blížící se částce jednoho tisíce korun, byla porušena její základní práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru obecného soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecný soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatelka (v řízení u obecného soudu řádně zastoupená advokátem na základě plné moci udělené rodiči) uvedeného dne cestovala hromadnou dopravou bez platné jízdenky, a proto ji byla postupem dle §37 odst. 5c, 6 zák. č. 23/2000 Sb. a §49 odst. 3 vyhl. č. 175/2000 Sb. vyúčtována přirážka za nedodržování přepravního řádu ve výši 950 Kč. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že nezletilí mají způsobilost k právním úkonům, které jsou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku, přičemž použití hromadné dopravy ve věku téměř 14 let představuje obvyklý úkon, se kterým je spojena vědomost a jistě častá zkušenost, že je nutné použít cestovní doklad, navíc za situace, kdy místem bydliště stěžovatelky je hlavní město Praha. Soud odmítl argumentaci týkající se přestupkového zákona a okolnosti, že stěžovatelka nedovršila 15 let, ztotožnil se s právním názorem žalovaného a zdůraznil, že v dané věci se jedná o občanskoprávní vztah.
Dle Ústavního soudu z odůvodnění rozhodnutí vyplývá stanovisko soudu k argumentaci stěžovatelky, včetně námitky týkající se analogie s přestupkovým zákonem. Odůvodnění rozhodnutí, byť stručné, nelze i s ohledem na nekomplikovanost a jednoznačnost věci hodnotit jako odůvodnění, v němž by byla "překroucena" argumentace stěžovatelky, či odůvodnění, ze kterého by nevyplýval právní závěr soudu.
Za odporující si je naopak nutné považovat argumentaci stěžovatelky, dle níž je způsobilá platně uzavřít přepravní smlouvu (tzn. využít prostředku hromadné dopravy a zaplatit jízdné), avšak současně je přesvědčena, že není způsobilá dopustit se protiprávního úkonu spočívajícího v použití hromadné dopravy bez zaplacení jízdného (majícího za následek povinnost zaplatit přirážku k jízdnému za nedodržování přepravního řádu).
Ústavní soud má zato, že právní závěr, dle nějž byla stěžovatelka způsobilá nejen sama cestovat městskou hromadnou dopravou, ale i být si vědoma povinnosti platit jízdné s tím, že porušení přepravní smlouvy je spojeno s přirážkou k jízdnému, nelze považovat za právní závěr, který by vybočoval z mezí ústavnosti. Ústavní soud dodává, že argumentaci, dle níž je sankce za nezaplacení jízdného analogická sankci za spáchání přestupku, jehož by se však nezletilá s ohledem na svůj věk rozumovou a volní vyspělost nemohla dopustit, shledává jako ryze účelovou. Pokud by uvedeným způsobem byly posuzovány nároky vyplývající z občanskoprávního vztahu založeného smlouvou o přepravě (k jejímuž uzavření se stěžovatelka cítí být způsobilá), došlo by fakticky k nemožnosti požadovat zaplacení jízdného u nezletilých osob, event. ke stanovení jízdného na principu dobrovolnosti. Stěžovatelka si musela být jednoznačně vědoma porušení přepravní smlouvy i možnosti stanovené v poučení v zápisu o přepravní kontrole, a to zaplatit ve lhůtě 15 dnů přirážku k jízdnému ve snížené hodnotě 500,- Kč, přičemž uvedené možnosti nevyužila. I z tohoto důvodu je argumentace o majetkové sankci srovnatelné se sankcí stanovenou přestupkovým zákonem nepřípadná.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecný soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. V rozhodnutí uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval, přičemž přijatý právní závěr nevykazuje prvky libovůle. Předmětem řízení v dané věci navíc byla bagatelní částka, což zákonodárce uznal za důvod nepřípustnosti odvolání (§202 o.s.ř.). Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je ústavní stížnost vyloučena.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, jak vyplývá z jeho předchozí judikatury, že právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Této možnosti stěžovatelka nepochybně využila. Napadeným rozhodnutím nemohlo dojít ani k porušení čl. 32 Úmluvy o právech dítěte, kterým je zajišťována ochrana dětí v souvislosti s jejich zaměstnáváním.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecný soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu