ECLI:CZ:US:2008:2.US.1074.08.1
sp. zn. II. ÚS 1074/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr.Alexandrem Belicou, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Ostravě, Smetanovo nám. 7, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1. 2008 čj. 59 Co 188/2006-611 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2005, čj. 6 C 268/96- 426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích I., IV. a IX., potvrzen ve výrocích II., III.,V. a VI. a ve výrocích VII. a VIII. zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Stejné výtky uplatňuje i proti rozsudku soudu prvého stupně a požaduje rovněž jeho zrušení.
Stěžovatel namítá, že ve věci nedošlo ke správnému zjištění skutkového stavu a nebylo přihlédnuto k jeho námitkám proti nesprávnosti znaleckého posudku, v jehož důsledku nebyla dobře stanovena cena předmětných nemovitostí. Odvolací soud se ani řádně nezabýval stěžovatelem předloženým expertním vyjádřením k znaleckému posudku. Je přesvědčen, že oba soudy jednaly v rozporu s ust. §132, §157 odst. 2 a §153 občanského soudního řádu.
Stěžovatel dále uvádí, že v důsledku neúmyslné administrativní chyby odvolacího soudu se nemohl zúčastnit jednání před odvolacím soudem, nemohl se nejen vyjádřit k důkazům, doplnit skutková tvrzení a důkazy, ale ani se vyjádřit k osobě členky senátu JUDr. Ivony Ryšánkové, která spolurozhodovala ve věci dne 16. 1. 2008.
Předmětem sporu v projednávané věci bylo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v němž bylo rozhodováno podle ustanovení §143 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1996. Výrokem I. odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto ohledně nemovitého majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, který připadl žalobkyni. Výrokem II. odvolacího soudu byla snížena výše částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit stěžovateli jako vyrovnání a výrokem III. odvolacího soudu byla změněna výše soudního poplatku, který jsou účastnící řízení povinni zaplatit společně a nerozdílně státu. Rozsudek soudu prvého stupně byl potvrzen ve výroku II. (ohledně movitých věcí spadajících do vlastnictví žalobkyně) ve výroku III. (ohledně movitých věcí spadajících do vlastnictví žalovaného), ve výroku V. (ohledně movitých věcí, které je žalobkyně vydat stěžovateli a ve výroku VI., dle nějž žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Ve výrocích VII., dle nějž je žalobkyně povinna zaplatit náhrady státu v specifikované částce) a VIII., dle nějž je stěžovatel povinen zaplatit náhrady státu v specifikované částce, byla rozhodnutí soudu prvého stupně zrušena a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V poučení bylo uvedeno, že proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu, podané prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně. Ústavní soud v kanceláři senátu 59 Co Okresního soudu Zlín ověřil, že dovolání podáno nebylo.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Dle odst. 3 cit. ustanovení ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit.zák.). V uvedených ustanoveních se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Z výše citovaných ustanovení je jednoznačně zřejmé, že ústavní stížnost v rozsahu směřujícím do dosud nepravomocných rozhodnutí odvolacího soudu (výroky VII. a VIII.) je nepřípustná.
Ústavní stížnost je třeba hodnotit jako nepřípustnou i pokud stěžovatel namítá, že se v důsledku administrativního pochybení nemohl zúčastnit jednání před odvolacím soudem a vyjádřit se ani k osobě členky senátu krajského soudu.
Mimořádným opravným prostředkem, který má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu trpícímu vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo, je žaloba pro zmatečnost. Stěžovatelem předkládané námitky přitom spadají právě pod důvody zmatečnosti uvedené v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Tvrdí-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou. Jak již bylo uvedeno, ústavní stížnost má pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout návrh dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj