ECLI:CZ:US:2008:2.US.1091.08.1
sp. zn. II. ÚS 1091/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr.Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 23/2008 ze dne 31. března 2008 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 20/2007 ze dne 25. února 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Vrchního státního zastupitelství v Praze a b) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 4. 2008, a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu a bezpečnost podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu, protože usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 20/2007 ze dne 25. února 2008 bylo trestní stíhání, které bylo důvodem pro jeho vzetí do vazby, podle §188 odst. 1 písm. d) trestního řádu za použití §173 odst. 1 písm.d) trestního řádu přerušeno, a to z toho důvodu, že dne 25. února 2008 podala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze prostřednictvím ministra spravedlnosti návrh na převzetí trestního stíhání stěžovatele justičním orgánům Ruské federace. Návrh stěžovatele byl ústavní stížností napadenými rozhodnutími pravomocně zamítnut.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je omezován na své osobní svobodě nezákonně. Polemizuje především s odůvodněním Vrchního soudu v Praze a na pozadí této polemiky vyjadřuje důvody, ve kterých spatřuje nezákonnost své vazby. Jde jednak o to, že podle jeho názoru Městský soud v Praze v souvislosti s předběžným projednáním obžaloby, v rozporu s ustanovením §192 trestního řádu, nerozhodl o dalším trvání vazby, takže již z tohoto důvodu je vazba nezákonná. Dále namítá, že podle ustálené judikatury, dojde-li po předběžném projednání obžaloby k přerušení trestního řízení, má tato skutečnost za následek propuštění obviněného z vazby, a protože v jeho případě bylo řízení shora uvedeným postupem přerušeno, měl být bez dalšího propuštěn z vazby.
4. Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách. Podle těchto zásad přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny a práva na osobní svobodu a bezpečnost podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §192 trestního řádu, je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud při předběžném projednání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby. Městský soud v Praze rozhodoval o vazbě stěžovatele po podání obžaloby v souladu s ustanovením
§75 odst. 5 trestního řádu dne 17. ledna 2008, a to po té, co stěžovatele před vydáním rozhodnutí vyslechl. Jeho žádost o propuštění z vazby spojenou s nabídkou dalších opatření nahrazujících vazbu zamítl. Stížnost stěžovatele do tohoto rozhodnutí byla odvolacím soudem zamítnuta. Poté soud prvního stupně přistoupil k předběžnému projednání obžaloby a v tomto řízení vydal dne 25. února 2008 usnesení, kterým řízení podle §188 odst. 1 písm. d) trestního řádu za použití §173 odst. 1 písm. d) trestního řádu přerušil. Poté usnesením ze dne 27. února 2008, které je napadeno ústavní stížností, rozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu spojenou s nabídkou dalších opatření nahrazujících vazbu tak, že ji zamítl. Z ustanovení §192 trestního řádu nevyplývá, že rozhodnutí o vazbě musí být součástí rozhodnutí o předběžném projednání obžaloby. Je tedy možné, aby soud rozhodl, jako se to stalo v tomto případě, dvěma samostatnými rozhodnutími. Sama okolnost, že rozhodnutí o vazbě bylo rozhodnutím o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nemá vliv na skutečnost, že o vazbě bylo v zákoně předpokládané souvislosti rozhodováno. Smyslem citovaného ustanovení trestního řádu je zvýraznění obecné povinnosti soudu se ve všech fázích řízení zabývat důvody vazby a není proto rozhodující, zda k tomuto rozhodování došlo z podnětu soudu na základě zákonného ustanovení, anebo z podnětu obviněného. Podstatné je, zda soud o důvodech vazby v zákonem předpokládané časové souvislosti jednal a rozhodoval. To se skutečně stalo, a proto nelze tuto výhradu stěžovatele akceptovat. Ústavní soud sdílí názor odvolacího soudu, vyjádřený v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, že na tuto situaci dopadá právní názor vyjádřený v nálezu IV. ÚS 253/03 (N 121/31 SbNU 91) a na názoru v tomto rozhodnutí vyjádřeném Ústavní soud setrvává.
6. Stěžovatel dále namítá, že v důsledku přerušení trestního řízení podle §188 odst. 1 písm. d) trestního řádu byl dán důvod k jeho okamžitému propuštění z vazby na svobodu. Odvolává se na ustálenou judikaturu soudů, která s tímto procesním rozhodnutím tento důsledek ve vztahu k vazbě dovozuje. Zde je ovšem třeba zmínit, že dosavadní judikatura vycházela ze situace, kdy důvodem pro přerušení řízení nebylo zahájení řízení o předání trestního stíhání do ciziny. Až do 30. června 2004 platila úprava, podle které k přerušení trestního stíhání v této souvislosti docházelo až bylo-li trestní stíhání předáno. Tato okolnost nemůže zůstat bez vlivu na rozhodování o dalším trvání vazby. Zatímco ve všech ostatních případech přerušení trestního stíhání, která jsou vyjádřena v ustanovení §173 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu buď vazba vůbec nepřichází do úvahy [písm. a)], nebo by se její další trvání nesrovnávalo se smyslem a účelem vazby [písm. b) a c)] a ve všech těchto případech v trestním řízení v zásadě nejsou činěny žádné podstatné kroky ve smyslu naplnění cílů tohoto řízení, v případě uvedeném v písm. d) je situace zcela jiná. Zde totiž probíhá řízení, jehož cílem je naplnit smysl trestního řízení projednáním a rozhodnutím trestní věci, ve které k přerušení trestního stíhání došlo, v jiné zemi předáním trestního stíhání, a to na základě mezinárodní smlouvy. V tomto konkrétním případě se jedná o smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikovanou ve sbírce zákonů pod č. 95/1983 Sb., k jejíž ratifikaci dalo souhlas tehdejší Federální národní shromáždění a byla řádně ratifikována prezidentem republiky a ratifikační listiny byly vyměněny v Praze dne 4. května 1983. Jde tedy o smlouvu, která je v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu, neboť oba nástupnické státy původních smluvních partnerů smlouvu uznaly. Za této situace je proto proces předání trestního stíhání do Ruské federace procesem, který se odehrává v rámci našeho právního řádu.
7. Stěžovateli zůstávají zachována všechna práva související s jeho vazebním postavením, a proto může podle pravidel stanovených v trestním řádu žádat o propuštění z vazby a soud, který požádal o předání věci do ciziny, musí kdykoliv v průběhu tohoto řízení zkoumat, zda jsou stále naplněny důvody vazby a sledovat, aby nedošlo k překročení zákonné délky vazby (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Singh proti České republice č. 60538/00 ze dne 25. ledna 2005). Nejde tedy o stav jakési obligatorní vazby, jak to zmiňuje stěžovatel v ústavní stížnosti, ale jde o stále tutéž vazbu v totožném řízení a z téhož důvodu, mající za cíl umožnění spravedlivého procesu před soudem ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
8. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytýká, že ho nepřijatelně znevýhodňuje jako cizince, neboť na straně 6 odůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti s posuzováním důvodů vazby, jak byly rozvedeny soudem prvního stupně v předchozích jeho rozhodnutích, uvedl, že bylo správně zohledněno to, že je cizincem. V tom spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni rovni. K tomu je třeba dodat, že odvolací soud v uvedené části odůvodnění individualizoval důvody, pro které považoval rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně vazby stěžovatele za správné. Z celkového kontextu nelze činit závěr, že by soud zastával názor, že každý cizinec musí být vzat do vazby. Vyjádřil pouze názor, že soud prvního stupně nepochybil, když vzal v případě stěžovatele jako jeden z dalších důvodů útěkové vazby zvýšené riziko, že uprchne do ciziny a bude se tak trestnímu stíhání vyhýbat. Taková úvaha nerovnost nezakládá, ale v kontextu ostatních důvodů jen logicky doplňuje další konkrétní skutečnosti, na základě nichž soud dovodil důvodnou obavu, že stěžovatel uprchne.
9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tak ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu