ECLI:CZ:US:2008:2.US.1101.07.1
sp. zn. II. ÚS 1101/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. F. a J. J., zastoupených JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 17, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 9. 2005 ve věci sp. zn. 7 C 46/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006 ve věci sp. zn. 30 Co 74/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2007 ve věci sp. zn. 28 Cdo 2980/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky svým návrhem brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž mělo být zasaženo i právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny.
Před obecnými soudy se stěžovatelky domáhaly určení, že jsou vlastníky pozemků o celkové výměře 3.328 m2, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X pro obec Ř. Návrh odůvodnily tím, že uvedené nemovitosti, jež zdědily po matce, nabídly k bezplatnému odevzdání do vlastnictví československého státu, přičemž tato nabídka nebyla učiněna svobodně a vážně, nebyla projevem jejich skutečné vůle, byla učiněna v rozporu s dobrými mravy a stěžovatelky ji proto považovaly za neplatnou. Svůj nárok nemohly stěžovatelky uplatnit dle restitučních předpisů, neboť v době, kdy tak učinit mohly, nebyly občankami České republiky.
Okresní soud Praha - východ žalobu stěžovatelek zamítl s tím, že se nemohou domáhat svého nároku dle občanského zákoníku, když zde existuje, na případ stěžovatelek dopadající, speciální právní úprava provedená zákonem o půdě. Krajský soud v Praze poté rubrikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu; dovolání stěžovatelek bylo následně Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatelky nesouhlasí s názory obecných soudů (i soudu ústavního), že není možné domáhat se neplatnosti právního úkonu, v tomto případě darování pozemku státu, a to s poukazem na restituční zákony, respektive s poukazem na vztah předpisů restitučních k občanskému zákoníku. Pokud je podle názoru stěžovatelek zákonem stanoveno, že darování nemovitosti způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, je neplatné, není možné zamezit uplatnění této neplatnosti, aniž by přitom bylo konkretizováno zákonné ustanovení, které takový postup zakazuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Projednávané podání představuje v podstatě opakování námitek obsažených již v dovolání stěžovatelek, přičemž Nejvyšší soud se s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádal, a to nejen v duchu vlastní judikatury (např. rozsudek ze dne 11. 9. 2003 ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), ale taktéž dle závěrů uvedených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 (Pl. ÚS-st. 21/05, vyhlášeno pod č. 477/2005 Sb.).
Senát Ústavního soudu neshledal v posuzované ústavní stížnosti žádné argumenty, jež by odůvodňovaly odchýlení se od závěrů v tomto stanovisku uvedených.
Návrh stěžovatelek je tak nutno považovat za zjevně neopodstatněný, neboť představuje toliko polemiku s rozhodnutími obecných soudů, jež jsou plně kompatibilní s většinovým stanoviskem pléna Ústavního soudu.
Pouze na okraj proto Ústavní soud ve vztahu k výše uvedené námitce stěžovatelek konstatuje, že zákon o půdě není možno interpretovat tak, že darování nemovitosti způsobem uvedeným v jeho §6 odst. 1 písm. h) je bez dalšího neplatné. Takový výklad zákona je kontextuálně nesprávný a popírá zcela ratio legis tohoto právního předpisu. Ustanovení §6 zákona o půdě totiž pouze uvádí způsoby přechodu nemovitostí na stát nebo na jinou právnickou osobu, které odůvodňují vydání předmětné nemovitosti oprávněné osobě, definované v §4 téhož zákona, přičemž vydání dané nemovitosti připadá do úvahy pouze za splnění obou podmínek - tedy že nemovitost přešla na stát způsobem uvedeným v §6 a že o vydání požádá oprávněná osoba, jež splňuje podmínky stanovené v §4 zákona o půdě. Jinými slovy, způsob převodu nemovitosti uvedený v §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě není tímto zákonem reprobován, respektive ex lege uveden jako neplatný, nýbrž pouze představuje způsob převodu nemovitosti, jenž zakládá oprávněné osobě nárok na vydání předmětné nemovitosti v rámci restitučního řízení za předpokladu, že je splněna zákonem stanovená podmínky darování v tísni.
Ústavnímu soudu tak z výše uvedených důvodů nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu