ECLI:CZ:US:2008:2.US.1118.08.1
sp. zn. II. ÚS 1118/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOHEMIS spol. s r. o., IČ 26213711, se sídlem K rybníku 8, 252 68 Kněževes, právně zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem AK se sídlem Bělohorská 163, 169 00 Praha 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č. j. 29 Co 136/2008-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze.
Ze spisového materiálu, se kterým se měl možnost Ústavní soud seznámit v rámci řízení téže stěžovatelky vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 810/08, zjistil, že v předmětné věci se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobci částku 25.200 Kč s příslušenstvím. V souzené věci vydal Okresní soud Praha - západ dne 9. října 2006 platební rozkaz, č. j. 21 Ro 163/2006-17, který byl žalované doručován poštou zásilkou určenou do vlastních rukou, kterou žalovaná osobně převzala dne 1. listopadu 2006. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal faxovým podáním Mgr. L. V. dne 7. listopadu 2006 odpor, jehož originál byl dán na poštu dne 9. listopadu 2006. Dne 1. března 2007 a dne 15. května 2007 vystupoval Mgr. V. před soudem prvního stupně jako právní zástupce žalované, aniž se prokázal plnou mocí. Dne 15. května 2007 rozhodl Okresní soud Praha - západ rozsudkem č. j. 9 C 368/2006-38, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 21.000 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části soud žalobu zamítl. Dne 13. července 2007 podal Mgr. V. za žalovanou faxové odvolání proti rozsudku ze dne 15. května 2007, jehož originál byl dán na poštu dne 16. července 2007. Z jednání u odvolacího soudu, které bylo nařízeno na den 24. října 2007 se Mgr. V., kterému k němu byla doručena předvolánka, omluvil a požádal o odročení pro kolizi s jiným jednáním. Poté, co odvolací soud své jednání znovu nařídil na den 7. listopadu 2007 a předvolánku doručil Mgr. V., podal jednatel žalované faxovou žádost o odročení, v níž uvedl, že "si jako doktor medicíny nemůže dovolit opustit svou ordinaci v době, kdy má objednané pacienty" a dále uvedl, že "ačkoliv naši společnost zastupuje běžně Mgr. L. V., pak v tomto případě nebyla advokátu udělena plná moc pro zastupování. Vzhledem k této věci nebyl řádně doručen napadený rozsudek Okresního soudu Praha - západ, a tedy nezačaly plynout lhůty a nebylo možné, aby Okresní soud Praha - západ v celé věci rozhodoval". Dále jednatel žalované požádal, aby odvolací soud "v dané věci zaujal stanovisko a věc vrátil k řízení Okresnímu soudu Praha - západ". Poté, co žalovaná na výzvu soudu doložila originál své výše uvedené faxové žádosti, vrátil odvolací soud spis bez věcného vyřízení k dalšímu postupu soudu prvního stupně s tím, že zjistil, že žalovaná v této věci není a ani nikdy nebyla právně zastoupena Mgr. L. V., takže žalované nebyl řádně doručen rozsudek, což je samo o sobě důvod pro vrácení spisu. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby především žalované doručil rozsudek a aby zároveň s ohledem na výše uvedené posoudil procesní důsledky této skutečnosti a to vzhledem ke všem úkonům, které nezmocněný advokát učinil, např. podání odporu. Soud prvního stupně pak doručil rozsudek ze dne 15. května 2007 č. j. 9 C 368/2006-38 přímo žalované a ta proti němu podala dne 5. prosince 2007 odvolání, které podepsal přímo její jednatel MUDr. V. D. Poté, co soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením ze dne 7. prosince 2007 č. j. 9 C 368/2006-92 tak, že odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 9. října 2006, č. j. 21 Ro 163/2006-17, podaný Mgr. V. se odmítá, začala žalovaná tvrdit, že ji Mgr. V. zastupoval již dříve (viz odvolání) a dodala plnou moc, v níž je uvedeno, že je udělena Mgr. L. V. k zastupování ve věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 368/2006 k podání odporu, jakož i ke všem úkonům s tímto souvisejícím, která je datována dnem 13. listopadu 2006 (č. l. 95). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 29 Co 38/2008-102 bylo usnesení soudu prvního stupně, kterým byl odmítnut odpor proti platebnímu rozkazu podaný Mgr. V., potvrzeno. Nyní ústavní stížností napadeným usnesením byl rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. května 2007, č. j. 9 C 368/2006-38, změněn tak, "že se nevydává" s odůvodněním, že se jedná o věc rozhodnutou (res iudicata), když ve věci již bylo rozhodnuto platebním rozkazem (proti němuž byl podán odpor neoprávněnou osobou) a toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Stěžovatelka v Ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka stručně rozebírá dosavadní průběh řízení i jednotlivá rozhodnutí. Její argumentace je v podstatě totožná s obsahem její předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 810/08, proto ji není třeba opakovat a Ústavní soud na ni v této věci odkazuje. Nad rámec této argumentace stěžovatelka ještě uvádí, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č. j. 29 Co 136/2008-113, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se nevydává, a přesto byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, považuje za nelogické. Jestliže je nějaká skutečnost vyslovena za neuskutečněnou, nelze pak ani přiznat práva z této neexistující skutečnosti vyplývající (např. právo na náhradu nákladů řízení). Další nelogičnost spočívá v tom, že přestože soud konstatoval, že stěžovatelka nemá právního zástupce a tedy, že odpor byl podán neoprávněnou osobou, nadále ve všech svých rozhodnutích označuje stěžovatelku s údajem o zastoupení advokátem a veškerá rozhodnutí doručuje pouze tomuto právnímu zástupci.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud podobně jako ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 810/08 poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud podotýká, že lze přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že postup Krajského soudu v Praze a zejména pak napadené rozhodnutí nebylo z hlediska čistě formálně procesního správné, neboť pro výrok, jímž se mění rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že "se rozsudek nevydává", neměl odvolací soud žádnou oporu v procesním předpise. Tzv. negativní měnící rozhodnutí nebylo na místě. Navíc bylo usnesením rozhodováno o změně rozsudku, což také není v souladu s procesními pravidly. Ústavní soud však zdůrazňuje, že ústavní stížnosti posuzuje z pohledu materiální spravedlnosti, tzn. že ne každé pochybení musí nutně znamenat potřebu zásahu ze strany Ústavního soudu. V tomto případě lze konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, byť nebylo z formálního pohledu v pořádku, neporušilo ústavně zaručená práva stěžovatelky. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami stěžovatelky. V podrobnostech Ústavní soud opět odkazuje na své výše citované předchozí usnesení sp. zn. III. ÚS 810/08, které se s námitkami stěžovatelky podrobně a přesvědčivě vypořádalo. Nelze ani uznat námitku stěžovatelky, že je nelogické, aby soud, když vyslovil určitou skutečnost za neuskutečněnou, nemohl přiznat práva z této neexistující skutečnosti vyplývající, tedy zejména právo na náhradu nákladů řízení. I v případě, kdyby totiž odvolací soud postupoval procesně správně, tzn. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, musel by rozhodovat o nákladech řízení. K výše uvedenému lze již pouze dodat, že není možné poskytnout ochranu tam, kde nestandardní postup orgánu veřejné moci byl vyvolán zcela zjevně účelovým jednáním stěžovatelky, které má podobu zneužívání procesních práv k vlastnímu prospěchu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu