ECLI:CZ:US:2008:2.US.113.08.1
sp. zn. II. ÚS 113/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. února 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. D., zastoupené JUDr. Ladislavem Nevole, advokátem se sídlem Španělská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2507/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007, č.j. 19 Co 18/2007 - 308, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 C 10/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. 1. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K odvolání stěžovatelky potvrdil Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a to jednak ve výroku II., jímž obvodní soud uložil stěžovatelce uzavřít se žalobkyní - Mgr. I. P. dohodu o vydání ideální jedné poloviny ve výroku specifikované nemovitosti, jednak ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o výši soudního poplatku. Dále ve výroku I. jej změnil tak, že žaloba o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 15. 9. 1997 mezi stěžovatelkou a Ing. P. D. a zemřelým Ing. Z. D. se zamítá, a rovněž rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž se domáhala změny rozhodnutí městského soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu. Jako dovolací důvody stěžovatelka uplatňovala, že v této právní věci je řízení stiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť u něho nebylo možné shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle o.s.ř. V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že "(...) vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 24/96, vyhl. pod č. 2/1997 Sb. či sp. zn. I. ÚS 340/96, publ. ve Sb.n.u., sv. 12, nález č. 113, str. 131) a v daném případě i vzhledem k tomu, k jakým závěrům v této právní věci již i Nejvyšší soud dospěl ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání (ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004), nemohl dovolací soud nyní v tomto dalším dovolání dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud (...) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, anebo že řešil otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu." (str. 8 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předložila rozsáhlý výčet argumentů, o nichž má za to, že podporují jí tvrzená porušení základních práv. Jako hlavní důvody podání ústavní stížnosti stěžovatelka označila jednak skutečnost, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak to, že městský soud (a předtím ani obvodní soud) na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, předmětnou věc nesprávně posoudil a právně hodnotil. Nesprávně zjištěný skutkový stav věci a nesprávný právní názor obecných soudů pak ve vztahu k zásadě práva na ochranu vlastnictví může přímo způsobit jeho porušení, a proto dle jejího názoru se Ústavní soud musí v tomto konkrétním případě zabývat vedle toho, zda byl proces veden spravedlivě, také jeho výsledkem, tj. věcnou správností rozhodnutí ve věci samé. Obdobnou argumentaci pak stěžovatelka použila rovněž ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kdy polemizovala se správností jeho právních závěrů. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní, tak i městský soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatelky se zejména Městský soud v Praze řádně vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, neboť se částečně ztotožnil se závěry soudu I. stupně, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. S těmito právními závěry se rovněž ztotožnil Nejvyšší soud ve svém usnesení, neboť je nepovažoval za odchylné od ustálené judikatury, což také podrobně odůvodnil. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále konstatuje, že ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma toho, že Ústavní soud není soudem tvořící součást soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší revidovat právní názory obecných soudů, nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Naopak argumentace obsažená v ústavní stížnosti je směsicí tvrzení, jejichž obsah je na samotné hranici srozumitelnosti, a námitek, které byly v naprosto shodném znění (až na použité označení stěžovatelka) použity již v dovolání, jehož kopii stěžovatelka sama k ústavní stížnosti přiložila (viz oddíly 1 až 5 obsažené v dovolání i v ústavní stížnosti). K výše uvedenému považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že advokát by k věci a ke klientovi neměl přistupovat liknavě. V této souvislosti lze hovořit o selhání kvalifikovaného právního zastoupení, jehož účelem je zaručit řízení o ústavní stížnosti určitý stupeň kvality (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 3. vyd., Linde Praha 2005, s. 218), jakož i o neprofesionálním a dokonce i neetickém přístupu advokáta k věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu