ECLI:CZ:US:2008:2.US.1203.08.1
sp. zn. II. ÚS 1203/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábř. 57, 150 00 Praha, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, č. j. 33 Odo 1609/2005-221, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 15 Co 87/2004-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Žalobce (správce nemovitosti) se domáhal po žalovaném (stěžovateli - vlastníku nemovitosti) zaplacení částky 114.094 Kč s příslušenstvím s tím, že o tuto částku se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť žalobce za žalovaného plnil, co po právu měl plnit sám. Věcně se v řízení jednalo o úhrady a služby spojené se správou domu. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6. října 2003, č. j. 5 C 539/99-140, uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 12.814 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 12.814 Kč od 24. března 2001 do zaplacení, a s 26% úrokem z prodlení z částky 34.313 Kč od 11. června 1998 do 23. března 2001. Žalobu zamítl v části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 101.280 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. 15 C 87/2004-179, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a v zamítavém výroku jej změnil jen tak, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci dalších 20.460 Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. června 1998 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež hodnotil jako správná a úplná. Námitku žalovaného, že žalobce nevykonával správu jeho majetku s péčí řádného hospodáře a že pochybil, pokud nezaložil samostatný účet nemovitosti, neshledal důvodnou s tím, že je v rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími ze znaleckého posudku. Zdůraznil, že žalovaný byl žalobcem o stavu hospodaření průběžně informován a samostatný účet jeho domu nemohl být založen proto, že výdaje převyšovaly příjmy z této nemovitosti. Stejně tak nepřisvědčil námitce, že žalobce žalovanému způsobil škodu. Žalovaný totiž nenabídl soudu žádné důkazy k prokázání tohoto tvrzení a důkazy, které byly v řízení provedeny (zejména údaje ve výpovědi žalobce a ve znaleckém posudku), svědčí pro závěr, že žalobce prováděl správu domu řádně a žádnou škodu přitom nezpůsobil. Samo chování žalovaného v průběhu let, kdy žalobce vykonával správu domu, rovněž nesvědčí pro tvrzení, že správa nebyla vykonávána správně. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že nedošlo k promlčení žalobcova práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za dobu od 1. června 1996 do 31. října 1996. Zdůraznil, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby je podstatná skutečná vědomost o tom, že někdo získal majetkový prospěch a v jaké výši. Žalovaný se v tomto období obohatil o 20.462 Kč a odvolací soud proto rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, změnil tak, že uvedenou částku žalobci přiznal.
Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, č. j. 33 Odo 1609/2005-221, v části, v níž směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, neboť se týkalo částky nižší než připouští zákon. V části, v níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, Nejvyšší soud dovolání zamítl, když žádnou ze stěžovatelem uplatněných dovolacích otázek nepovažoval za opodstatněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu ve spravedlivém soudním procesu a právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava")]. Stěžovatel celkem podrobně rozebírá dosavadní průběh řízení, skutková zjištění obecných soudů a z nich vyvozené právní závěry. Dospívá k závěru, že rozhodnutími obecných soudů byla správci domu žalobci přiznána nepromlčená část té částky, o kterou svou nekvalitní a zčásti svévolnou správou stěžovatele zkrátil nevybráním příjmů, což má představovat odepření soudní ochrany a ve svém důsledku i porušení práva na ochranu vlastnictví.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako celek. Ve vztahu k výroku I., jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, je však Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je podána opožděně. Pokud bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost, neboť se v něm jednalo o částku nižší než 20.000 Kč (resp. 50.000 Kč v obchodních věcech), je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze podána po lhůtě, neboť počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti bylo třeba odvíjet od okamžiku doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V části, v níž stěžovatel napadal zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu a jemu předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, je ústavní stížnost přípustná, avšak není opodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Podstatou ústavní stížnosti je v prvé řadě kritika správce domu a jeho chování, které mělo stěžovateli způsobit škodu, a dále rozbor skutkového a právního stavu, kterým se stěžovatel snaží navodit představu, že obecné soudy rozhodovaly nesprávně. Přestože stěžovatel svoji ústavní stížnost celkem podrobně odůvodňuje, nelze z ní dovodit, v čem konkrétně spatřuje pochybení obecných soudů, které by mělo ústavněprávní relevanci. V podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní stížnost však neobsahuje žádný relevantní ústavněprávní argument. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces, který zakotvuje čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná. Všechny soudy, které se věcí zabývaly, jasně a srozumitelně vyjádřily, z jakých skutkových zjištění vycházely a jaké z nich učinily právní závěry. Mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry neexistuje logický rozpor. Dovolací soud podal podrobný právní výklad stěžovatelem uplatněných dovolacích otázek včetně námitky promlčení a proti jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti odmítavému výroku Nejvyššího soudu a jemu předcházejícímu potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu