ECLI:CZ:US:2008:2.US.1262.08.1
sp. zn. II. ÚS 1262/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Hofmanna, notáře, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008 č. j. 22 Co 579/2007-32 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2007 č. j. 13 C 71/2007-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení částky 3 900,- Kč s příslušenstvím, a tvrdil, že jejich vydáním nebylo respektováno jeho vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina", ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny) a porušeno mělo být i právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i ust. čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny, jakož i princip důvěry v právo.
K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít tím, že soudy nevyhověly jeho žalobě, jíž se domáhal zaplacení služby notáře, kterou žalovaná obchodní společnost objednala a stěžovatel ji poskytl. Důvodem nevyhovění byla akceptovaná námitka promlčení, ačkoli šlo o obchodněprávní vztah (s promlčecí lhůtou čtyřletou), nikoli o vztah občanskoprávní (se lhůtou tříletou). Obě strany sporu jsou podnikateli, proto měl být aplikován obchodní zákoník. Opačný postup narušuje princip důvěry v právo. Stěžovatel si je vědom, že judikatura Nejvyššího soudu není v dané věci ustálena, avšak poskytnutím delší obchodněprávní promlčecí lhůty zamýšlel zákonodárce poskytnout subjektivním právům podnikatelů zvýšenou ochranu, neboť podnikatelé nesou zvýšené riziko. Rozhodnutí obecných soudů je rozporné, protože označily smluvní strany za podnikatele, avšak na jejich vztah aplikují obecnou normu, čímž popřely celý smysl a účel obchodního zákoníku.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 9. 2007 sp. zn. 13 C 71/2007 zamítl stěžovatelovu žalobu, neboť dospěl k závěru že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o obstarání věci. Nárok byl promlčen dnem 25. 2. 2006 (§101 obč. zákoníku), avšak žaloba byla podána dne 27. 2. 2007. Obvodní soud pro Prahu 10 v napadeném rozsudku (str. 3 nahoře) konstatoval, že notářský zápis byl stěžovatelem sepsán podle ust. §80a násl. notářského řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kde namítl, že šlo o vztah mezi podnikateli a promlčecí lhůta byla čtyřletá. Městský soud v Praze odvolání nevyhověl a rozsudkem ze dne 21. 2. 2008 č. j. 22 Co 579/2007-32 napadený rozsudek potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci by titulem ústavní ochrany nebylo vlastnické právo, nýbrž legitimní očekávání, které však nebylo dáno, neboť nárok byl promlčen. Ostatně i stěžovatel, který je vzdělaným a zkušeným právníkem sám uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu v otázce aplikovatelnosti občanského resp. obchodního zákoníku kolísá, a proto nemohl legitimně očekávat, že má na podání žaloby tak dlouhou lhůtu, jak se domníval. Obecné soudy podle Ústavního soudu sice odůvodnily svá rozhodnutí ne zcela přiléhavě, avšak stěžovatelovu nároku nemohly vyhovět, neboť z ust. §80a zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, v platném znění, jasně plyne, že notář v dané věci koná jako ten, na koho byla přenesena moc státu, a není v horizontálním postavení k účastníkovi, jehož úkon kontroluje a posléze aprobuje (splňuje-li náležitosti). Rozhodně tedy nejde o obchodněprávní vztah, ale o vztah sui generis v režimu občanského zákoníku.
Na okraj Ústavní soud konstatuje, že rozdílná délka a celá systematika promlčecích lhůt je rozporná a postrádá jasnou logiku a účel, nicméně neztotožňuje se s konstatováním, že delší obchodněprávní promlčecí lhůta byla uzákoněna na základě motivů popsaných stěžovatelem, neboť i důvodová zpráva k obchodnímu zákoníku hovořila o sladění režimu s mezinárodními úmluvami (srov. Důvodovou zprávu k obchodnímu zákoníku in LegGalaxy: "K §387 až 408 Úprava promlčení odpovídá úpravě, jež byla přijata v mezinárodně unifikovaných předpisech, konkrétně v Úmluvě OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží. Této úpravě...byla přizpůsobena ...obecná čtyřletá promlčecí doba, která má nahradit dosud obvyklou tříletou lhůtu. Navrhovanou úpravou má být zabráněno tomu, aby práva ze vzájemně komerčně navazujících právních vztahů se promlčovala v promlčecí lhůtě o různé délce."). Tyto okolnosti nemění nic na tom, že v dané věci nešlo o obchodněprávní vztah a napadená rozhodnutí nevybočila z ústavních mezí.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu