ECLI:CZ:US:2008:2.US.1303.08.1
sp. zn. II. ÚS 1303/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. června 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. M., proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. 2 T 81/2006 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 13 To 102/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 27. 5. 2008 a doplněnou doručením jejího originálu dne 30. 5. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a další práva garantovaná Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích Dodatkových protokolů.
Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně zprostil obžaloby K. K., který byl žalován mj. pro trestné činy zpronevěry, podvodu, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci a poškozená (stěžovatelka) byla odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud odvolání poškozené zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dlouze rozebírá svoji verzi popisu skutků, jichž se měl dopustit obžalovaný a namítá, že kromě předvolání k prvnímu hlavnímu líčení již nebyla soudem o dalších hlavních líčeních vyrozumívána a o zaslání rozsudku musela údajně soud požádat. Soud dle jejího názoru hodnotil provedené důkazy nesprávně, popř. některé důkazy provést opomněl a dále pak využil i omezenosti procesních práv stěžovatelky, jako poškozené. Stěžovatelce se jeví jako nepřiměřeně mírný i trest uložený za skutky, ve vztahu k nimž nebyl obžalovaný K. Kovařík obžaloby zproštěn.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shora uvedených rozhodnutí a po zvážení tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, resp. že je třeba ji považovat za nepřípustnou.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti sledovala ochranu svých majetkových práv, konkrétně přiznání nároku na náhradu škody, která jí jednáním obviněného vznikla. Pokud stěžovatelka jako poškozená v trestním řízení tedy sledovala ochranu a zajištění svých majetkových práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala procesní prostředky občanskoprávní, které jí právní řád k ochraně těchto práv poskytuje. Je nepochybné, že bez ohledu na výsledky trestního řízení má možnost podat civilní žalobu, jíž se bude proti "údajnému pachateli" domáhat náhrady škody. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje.
K námitce stěžovatelky ohledně odepření jejího přístupu ke spravedlnosti ze strany soudů, Ústavní soud považuje za nutné dodat, že již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to i v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů. Trestní stíhání pachatelů, jakož i jejich potrestání po proběhnuvším soudním procesu, je monopolem státu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj