ECLI:CZ:US:2008:2.US.1329.08.1
sp. zn. II. ÚS 1329/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Maiselova 15, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 21. února 2008, č. j. 15 Co 89/2008-47, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 8 C 181/2007-21, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a JUDr. Miloslava Havleny, se sídlem J. P. Koubka 81, 388 01 Blatná, správce konkursní podstaty PRACH-STAV, s. r. o., se sídlem Budovatelská 1057, 383 01 Prachatice, zastoupeného Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem, se sídlem J. P. Koubka 81, 388 01 Blatná jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. 15 Co 89/2008-47, potvrdil rozsudek pro uznání vydaný Okresním soudem v Táboře dne 2. listopadu 2007, č. j. 8 C 181/2007-21, jímž byl žalovaný (stěžovatel) uznán povinným zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) částku 25.000 Kč s příslušenstvím. Soudy obou stupňů vzaly na základě fikce pro uznání za prokázáno, že žalovaný zcela uznal nárok žalobce, když se ve stanovené 30 denní lhůtě od doručení kvalifikované výzvy nevyjádřil. Posledním dnem lhůty pro podání vyjádření bylo pondělí dne 22. října 2007. Vyjádření žalovaného přitom bylo podáno k poštovní přepravě až dne 23. října 2007 a soudu bylo doručeno dne 24. října 2007. Odvolací soud konstatoval, že pokud byl žalovaný schopen obstarat si i přes úraz a zdravotní komplikace způsobené tímto úrazem právního zástupce, mohl podobně kontaktovat soud a sdělit, že z vážných zdravotních důvodů nemůže dodržet lhůtu k podání kvalifikovaného vyjádření. Rovněž neakceptoval námitku stěžovatele, že i když právní zástupce sepsal vyjádření ještě poslední den lhůty (tj. 22. října 2007), nemohl je týž den odeslat, neboť pošta byla již zavřená. Odvolací soud zdůraznil, že při současných technických možnostech bylo snadné vyjádření ještě v průběhu večera poslat; nepochybně ale bylo v silách advokáta alespoň soudu oznámit, že ze zdravotních důvodů nebude lhůta k vyjádření dodržena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukazuje přitom především na tu okolnost, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobenému úrazem po pádu z lešení nemohl podat kvalifikované vyjádření ve lhůtě určené soudem. I když nakonec kontaktoval právního zástupce, ten podal i v důsledku omezených technických možností vyjádření až den po uplynutí lhůty. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů obou stupňů s tím, že jsou nepodložené, přičemž z jeho tvrzení jednoznačně vyplývá, že možnost včasného zaslání vyjádření neexistovala. Dále polemizuje s konstatováním odvolacího soudu, že měl možnost např. telefonicky kontaktovat příslušný soud a požádat jej o prodloužení lhůty k vyjádření. Takový postup se mu s ohledem na zásadu písemného styku se soudem jeví jako značně nestandardní.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů, vyjádření vedlejšího účastníka a pro náležité posouzení věci si opatřil spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 8 C 181/2007.
Okresní soud v Táboře ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v době rozhodování mu nebylo nic známo o stěžovatelem uváděných zdravotních potížích a jím tvrzené nemožnosti se vyjádřit. Se svými tvrzeními přišel až po vydání rozsudku pro uznání. Z tohoto důvodu se soudu prvního stupně jeví tvrzení stěžovatele jako účelová. Soud prvního stupně se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a poukázal na skutečnost, že ze zdravotní dokumentace předložené stěžovatelem vyplývá, že po úrazu měl naražená kolena a záda, což omezovalo jeho hybnost, nevyplývá z ní však, že by nebyl orientovaný v prostoru, místě a čase. Stěžovatel navíc odmítl hospitalizaci, s čímž souhlasil i ošetřující lékař. Soud prvního stupně rovněž nesouhlasil s vyjádřením stěžovatele, že by telefonické sdělení soudu, zejména při takových nahodilých událostech jako např. zranění, nemoc, havárie, úraz bylo výjimečné nebo nestandardní.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve vyjádření poukázal na to, že stěžovatel opakuje argumentaci, kterou již použil v řízení před odvolacím soudem. Právní zástupce stěžovatele při jednání před odvolacím soudem blíže nerozvedl důvody, proč nemohl zaslat kvalifikované vyjádření, ač bylo přirozené uplatnit okolnosti, jimiž odůvodňuje ústavní stížnost, již v odvolacím řízení. Proto se jeví Krajskému soudu v Českých Budějovicích stávající vysvětlení stěžovatele jako účelové.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření vyslovil přesvědčení, že obecné soudy posoudily věc správně a v souladu s platnou právní úpravou a z jejich strany nedošlo k žádnému pochybení. Stěžovatel v podstatě opakuje stejné argumenty, které uváděl v odvolacím řízení. Stěžovateli byla poskytnuta dostatečná lhůta k vyjádření a ačkoliv v průběhu této lhůty utrpěl úraz, byl schopen normální komunikace včetně písemného projevu.
Stěžovatel v replice k vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení pouze odkázal na odůvodnění své ústavní stížnosti. Zdůraznil přitom, že závěr o tom, že pokud se nenechal hospitalizovat automaticky nemůže znamenat, že by byl schopen příslušné podání učinit. Zde se jedná o čirou spekulaci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo jde o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
V daném případě je argumentace stěžovatele v podstatě opakováním a rozvíjením jeho předchozí argumentace uplatněné v řízení před odvolacím soudem, které se nyní snaží dát ústavněprávní rozměr, ačkoliv tuto ústavněprávní dimenzi blíže nerozvádí. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími obecných soudů i s příslušným spisem Ústavní soud konstatuje, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatele se oba soudy vypořádaly řádně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama okolnost, že těmto námitkám obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu se podává, že soud prvního stupně vycházel důsledně ze znění příslušných procesních předpisů, když vyjádření podané po lhůtě nepovažoval za relevantní a rozhodl na základě fikce rozsudkem pro uznání. Soudu prvního stupně totiž stěžovatel nepředložil žádné vysvětlení k otázce, proč zmeškal lhůtu stanovenou pro vyjádření. Proto soud prvního stupně rozhodl pouze na základě dostupných informací. Argumenty vysvětlující zmeškání lhůty začal stěžovatel uplatňovat až v řízení odvolacím. Odvolací soud pak v tomto směru učinil dostatečně podrobná skutková zjištění (např. pomocí zdravotní dokumentace, zprávy ošetřujícího lékaře) a se všemi tvrzeními stěžovatele se řádně vypořádal. V tomto postupu nelze spatřovat žádné pochybení, natož pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že ze všech dostupných informací a s ohledem na charakter zranění stěžovatele lze skutečně dovodit závěr, že stěžovatel měl dostatečný časový prostor k tomu, aby jakýmkoliv způsobem informoval soud o potřebě prodloužení lhůty pro podání kvalifikovaného vyjádření (ke zranění došlo dne 6. října, lhůta pro podání vyjádření uplynula dne 22. října). V této souvislosti nelze považovat závěry obecných soudů, zejména pak soudu odvolacího za závěry, které by byly v extrémním rozporu s provedenými zjištěními. Ve světle těchto informací se pak argumentace uplatněná v ústavní stížnosti jeví skutečně jako účelová.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu