ECLI:CZ:US:2008:2.US.135.07.1
sp. zn. II. ÚS 135/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Karlem Hostašem, advokátem se sídlem Plzeň, Máchova 29, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2006 ve věci sp. zn. 12 Co 480/2006 a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 6. 2005 ve věci sp. zn. 24 C 460/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně měl být porušen čl. 90 Ústavy ČR.
Okresní soud Plzeň-město rubrikovaným rozsudkem vyhověl zčásti stěžovatelově žalobě (na náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu zčásti změnil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou instancí v celkové výši 76.172,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem zčásti zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností ve výroku IV. o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, ani před soudem dovolacím.
Stěžovatel má za to, že se nalézací soud téměř nezabýval výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť ve svém rozsudku pouze odkázal na ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že v daném případě byl úspěch a neúspěch účastníků ve věci téměř shodný, a proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Krajský soud se ve svém druhém rozhodnutí ve věci otázkou náhrady nákladů řízení příliš nezabýval a své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel měl v zásadě ve věci pouze poloviční úspěch, a proto mu v souladu s §142 odst. 2 občanského soudního řádu náklady řízení nepřiznal. Podle názoru stěžovatele posuzovaly obecné soudy úspěch ve věci čistě mechanicky dle poměru přisouzené a zamítnuté částky, aniž by se zabývaly klíčovou otázkou úspěšnosti stěžovatele z hlediska samotného právního základu sporu. Žalovaný totiž od počátku popíral svoji odpovědnost za vzniklou škodu (úraz stěžovatele) a trval na spoluzavinění stěžovatele nejméně z 30%. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaný za vzniklou škodu odpovídá a stěžovatel nenese žádnou míru spoluzavinění, měl stěžovatel ve věci plný úspěch z pohledu právního základu sporu.
S odkazem na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech ve věci sp. zn. I. ÚS 257/05 a sp. zn. III. ÚS 170/99 se stěžovatel domnívá, že obecné soudy napadenými rozsudky ve výroku o náhradě nákladů řízení porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti musel brát Ústavní soud na zřetel skutečnost, že stěžovatel brojí svým podáním toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení - tak jako v projednávané věci - citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Vědom si naznačených limitů ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, dospěl Ústavní soud, jenž není v zásadě oprávněn do pravomoci obecných soudů ingerovat pouze na základě indikace nezákonnosti (a tím méně nesprávnosti) jejich rozhodnutí, k závěru, že v posuzované věci, v níž krajský soud rozhodl v otázce nákladů řízení způsobem, se kterým se Ústavní soud nemusí nutně ztotožňovat, nebylo porušeno žádné základní právo stěžovatele; kasační zásah Ústavního soudu by byl proto v daném případě nedůvodný (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 13/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, str. 251 a násl.).
Stěžejní stěžovatelův ústavněprávně relevantní argument představuje tvrzení, že krajský soud zhodnotil otázku úspěchu účastníků řízení zcela mechanicky z pohledu poměru mezi přiznanou a nepřiznanou žalovanou částkou, aniž by bral do úvahy celkový kontext případu, v prvé řadě skutečnost, že z hlediska právního základu sporu byl stěžovatel plně úspěšný.
Pokud by krajský soud skutečně při rozhodování o nákladech řízení vycházel bez dalšího čistě z poměru mezi výší přiznané a nepřiznané žalované částky, zatížil by, v duchu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 257/05, své rozhodnutí protiústavností, neboť by tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud nicméně porušení stěžovatelova základního práva v posuzované věci neshledal.
Navzdory nemalé podobnosti s věcí rozhodnutou pod sp. zn. I. ÚS 257/05 nemohl Ústavní soud přehlížet skutečnost, že krajský soud v projednávané věci nevycházel čistě z mechanického posouzení úspěchu účastníků řízení, tak jak tvrdí stěžovatel, ale svoje rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnil, když uvedl, že ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu je možno aplikovat toliko tehdy, je-li předmětem sporu pouze výše plnění, která závisí na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu; nelze jej však aplikovat, pakliže byl znalecký posudek proveden k doložení samotného základu nároku. Jinými slovy krajský soud osvětlil, proč není možno v daném případě postupovat dle §142 odst. 3 občanského soudního řádu a proč je tedy třeba aplikovat druhý odstavec tohoto paragrafu. Rozhodnutí, které nemusí Ústavní soud nutně považovat za správné, krajský soud řádně odůvodnil a v otázce náhrady nákladů řízení postupoval pouze zdánlivě mechanicky. V tomto klíčovém aspektu se přitom jeho rozhodnutí, které není z výše uvedených důvodů možno považovat za projev libovůle, podstatným způsobem odlišuje od rozhodnutí, které bylo nálezem Ústavního soudu, na nějž stěžovatel odkazoval, zrušeno pro porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto konstatuje, že právní názor Krajského soudu v Plzni nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavnímu soudu tak z výše uvedených důvodů nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu