ECLI:CZ:US:2008:2.US.1413.08.1
sp. zn. II. ÚS 1413/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 4 Ads 87/2007-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 9 Ca 209/2005-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie, Olšanská 2, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků správních soudů. Tvrdí, že v řízení před nimi bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedené rozsudky byly vydány v rámci přezkumu správních rozhodnutí týkajících se stěžovatelčina služebního poměru příslušníka Policie ČR. Konkrétně rozhodnutím ředitele Policie ČR, oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, ze dne 21. 3. 2005, č. 312/2005, byla stěžovatelka propuštěna ze služebního poměru z důvodu porušení služební přísahy a služební povinnosti zvlášť závažným způsobem dle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru policistů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon"). Ředitel Policie ČR, služby cizinecké a pohraniční policie, pak dne 2. 6. 2005 rozhodnutím č. 417/2005, zamítl stěžovatelčino odvolání. K vydání uvedených rozhodnutí vedlo služební funkcionáře zjištění, že stěžovatelka v době od 13. 9. 2004 do 27. 1. 2005, kdy byla oznámením ředitele Policie ČR, oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, vyslána ke studiu anglického jazyka, neomluveně zameškala 206,5 hodin, kdy nedocházela do školy ani nevykonávala službu.
Stěžovatelka neuspěla ani u správních soudů. Podanou žalobu zamítl nyní napadeným rozsudkem Městský soud v Praze. V odůvodnění vyšel z toho, že podstatným pro věc bylo posouzení, zda o propuštění stěžovatelky ze služebního poměru bylo rozhodnuto ve lhůtě stanovené služebním zákonem (tedy pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod k propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl, přičemž v této lhůtě musí být rozhodnutí policistovi i doručeno). Dospěl k závěru, že lhůta byla zachována. Dvouměsíční lhůta podle jeho názoru počala běžet dne 23. 2. 2005 (rozhodnutí je ze dne 21. 3. 2005 a téhož dne bylo stěžovatelce též doručeno), kdy se služebnímu funkcionáři s personální pravomocí dostal do dispozice záznam o kontrolním průzkumu ze dne 22. 2. 2005, č. j. SCPP-1/PH-SKS-KN-2005. Teprve od tohoto okamžiku měl služební funkcionář k dispozici konkrétní zjištění o skutkových okolnostech jednání stěžovatelky v rozsahu, který mu umožnil předběžné právní hodnocení a posouzení, zda je dán důvod k propuštění stěžovatelky ze služebního poměru. Městský soud tak v tomto směru nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že příslušný služební funkcionář byl o podstatných okolnostech případu dostatečně informován již ke dni 6. 1. 2005, kdy určil skupinu kontroly a stížností Policie ČR OŘ SCCP Praha k prověření docházky stěžovatelky do jazykového kurzu cestou kontrolního průzkumu a schválil program tohoto průzkumu.
Následnou kasační stížnost opřenou o námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Stěžovatelka tvrdila, že lhůta k vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nebyla ze strany příslušného služebního funkcionáře s personální pravomocí dodržena, a rozhodnutí tedy nemohlo být vydáno, a dále že její jednání bylo nesprávně kvalifikováno a služební zákon v této souvislosti nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud proto učinil rozbor ustanovení §106 odst. 1 písm. d) v kontextu s §106 odst. 3 služebního zákona. Navázal přitom na svůj dřívější rozsudek sp. zn. 5 A 141/2002, kde se předmětnou problematikou zabýval. Protože jím argumentovala ve svých podáních jak stěžovatelka, tak i strana žalovaná, vyložil a dále rozvedl jeho nosné důvody. V rozsudku ve vztahu k okamžiku zjištění důvodu propuštění, a tedy počátku běhu subjektivní lhůty k rozhodnutí uvedl, že "... není podmínkou, aby šlo o informaci zvlášť kvalifikovanou, vázanou na jiné (např. disciplinární) řízení, nebo že by taková informace musela pocházet jen z určitého zdroje. Postačí, že informace má takovou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečí, že řízení o propuštění ze služebního poměru nebude zahajováno na základě informací nijak neověřených, nejasných a zřetelně nevěrohodných." Touto argumentací však v citované věci vyvracel závěry služebního orgánu, podle nichž okamžikem zjištění důvodu pro propuštění ze služebního poměru (a tedy počátkem lhůty) je až okamžik ukončení disciplinárního řízení s příslušníkem Policie ČR. Judikát nevylučuje ověřování a dokazování podezření na existenci kvalifikovaného důvodu příslušnými kontrolními mechanismy. Aby byl naplněn zákonný pojem "důvod propuštění", musí poznatky o porušení služebních povinností či služební přísahy přesáhnout pouhé podezření a dosáhnout dostatečné intenzity a míry věrohodnosti. S přihlédnutím ke zjištěným okolnostem Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posuzovaném případě je tímto okamžikem doručení záznamu o provedení kontroly docházky stěžovatelky do jazykového kurzu. Rozhodnutí tedy bylo stěžovatelce doručeno včas. Pokud jde o otázku kvalifikace jednání stěžovatelky a jeho subsumpce pod ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, bylo na služebním funkcionáři, aby neurčitý pojem "porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem" vymezil a patřičně odůvodnil. Tak se také stalo a též dle Nejvyššího správního soudu lze popsané zanedbání služebních povinností stěžovatelkou kvalifikovat jako porušení služebních povinností a porušení kázně, která je od nich v souladu se služební přísahou vyžadována. Intenzitu závažnosti pak dostatečně dokládá rozsah neomluvených absencí i skutečnost, že stěžovatelka nezjednala nápravu ani po předchozím upozornění.
Stěžovatelka s uvedenými závěry nesouhlasí. V ústavní stížnosti znovu rekapitulovala události související s jazykovým kurzem, do něhož na podzim roku 2004 nastoupila. Uvedla, že docházet do kurzu jí neumožnil špatný zdravotní stav a popsala zdravotní potíže, které se u ní projevily. Dále uvedla, koho a kdy o své situaci informovala. S otázkou skutkového děje, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí se dle názoru stěžovatelky správní soudy vypořádaly nedostatečně, což mělo vliv na posouzení počátku běhu lhůty k jeho vydání. Ve světle daných skutečností tato lhůta počala běžet nejpozději dne 6. 1. 2005, kdy služební funkcionář vydal pokyn k provedení kontroly její docházky. Služební funkcionář totiž přesně vymezil oblast kontroly. Ta měla proběhnout rychleji a služební funkcionář mohl rozhodnout bezprostředně po jejím skončení. Kontrola pak jen potvrdila skutečnosti, s nimiž byl služební funkcionář obeznámen již v závěru roku 2004. Tuto část argumentace tedy stěžovatelka uzavřela s tím, že dvouměsíční subjektivní lhůta stanovená pro rozhodnutí uplynula nejpozději dne 6. března 2005. Bylo-li jí tedy příslušné rozhodnutí doručeno až dne 21. března 2005, stalo se tak po jejím marném uplynutí. Dále stěžovatelka nesouhlasí s kvalifikací jejího jednání. Míra jeho společenské či služební nebezpečnosti je zanedbatelná a dle jejího názoru v něm lze spatřovat leda naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku podle služebního zákona, na něž je ovšem pamatováno sankcí mnohem mírnější.
Aniž bylo ve věci třeba činit jakékoliv další procesní úkony, mohl Ústavní soud konstatovat, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v minulosti již opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je posoudit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Pod tímto zorným úhlem Ústavní soud napadené rozsudky také zkoumal.
Nutno především zdůraznit, že námitky obsažené v ústavní stížnosti, uplatnila stěžovatelka ve shodném rozsahu již v žalobě podané proti rozhodnutí ke krajskému soudu a rovněž v kasační stížnosti, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelkou v těchto opravných prostředcích. K tomu je připojen v podstatě jen formální odkaz na článek Listiny garantující právo na spravedlivý proces, aniž by stěžovatelka tento odkaz doprovodila podrobnější ústavněprávní argumentací. Ústavní soud je tak manévrován do role třetí instance správního soudnictví, kteréžto úloha je mu ovšem přímo Ústavnou ČR zapovězena. Skutečnost, že návrhu stěžovatelky nebylo v jejím sporu vyhověno, není v žádném případě zásahem do jejího práva na spravedlivý proces. Toto právo zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel. Právo na spravedlivý proces tedy zaručuje, že věc bude soudem projednána, nezaručuje však, že každému návrhu bude soudem také vyhověno. V dané věci stěžovatelka svého práva žádat soudní ochranu náležitě využila a ta jí byla v rámci správního soudnictví též náležitě poskytnuta. Jí napadené rozhodnutí služebního funkcionáře bylo v řádném procesu zkoumáno, přičemž při aplikaci a interpretaci služebního zákona byla vyvinuta žádoucí aktivita.
Oba správní soudy se v napadených rozsudcích se vznesenými námitkami velmi podrobně vypořádaly a vyčerpávajícím způsobem své závěry odůvodnily. Přitom si počínaly ústavně konformním způsobem. V jejich postupu, interpretaci ustanovení služebního zákona a závěrech v dané věci (s ohledem na okolnosti případu, které soudy popsaly a zvažovaly) Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti, přičemž má za to, že soudy dostály i své povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Ústavní soud nepovažuje za nutné se opakovanými námitkami znovu zabývat a na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, se kterými se plně ztotožňuje, odkazuje.
V obecné rovině pak Ústavní soud připomíná, že posláním policie a jejích jednotlivých příslušníků je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu. Příslušníkem PČR se může stát pouze osoba, která projde náročným přijímacím řízením, v němž musí osvědčit mimo jiné vysoké morální a charakterové kvality, jež se následně promítají do znění služební přísahy. Jednání policisty v rozporu se zákonem a morálními hodnotami ohrožuje jeho autoritu, vážnost a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních povinností a současně ohrožuje poslání, autoritu a postavení policie jako veřejného sboru. Pokud soudy dospějí k závěru, že se policista svým jednáním výrazně odchýlí od požadovaného chování a stanovených povinností, stává se tím osobou nedůvěryhodnou. Za tohoto stavu může být policista ze služebního poměru příslušníka PČR propuštěn podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona.
Protože Ústavní soud v posuzované věci porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které v ústavní stížnosti namítala, ani jiných základních práv či svobod neshledal, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu