ECLI:CZ:US:2008:2.US.1424.08.1
sp. zn. II. ÚS 1424/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Vinohradská 37, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 142/2008- 212 ze dne 19. 3. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze č.j. 30 Cm 24/2006-179 ze dne 7. 9. 2007 o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku tak, že se řízení nezastavuje.
V ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 17. 6. 2008 stěžovatel uvedl, že Česká konsolidační agentura (žalobkyně) se domáhala na stěžovateli (žalovaném) zaplacení směnečné pohledávky, a to směnečné sumy 35.792.712,34 Kč a příslušenství. V řízení, které proběhlo po vydání směnečného platebního rozkazu Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 15. 3. 2007 zrušil směnečný platební rozkaz a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně přes výzvu soudu neuhradila soudní poplatek za odvolání podané proti tomuto rozhodnutí, Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2007 odvolací řízení zastavil. Proti usnesení o zastavení řízení podala žalobkyně odvolání a dále z důvodů postoupení pohledávky navrhla změnu účastníka řízení dle §107a o.s.ř. (společnost Matco, s.r.o.). O návrhu na změnu účastníka dosud nebylo rozhodnuto. V průběhu odvolacího řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2008 rozhodl o tom, že namísto s Českou konsolidační agenturou bude v řízení pokračováno s žalobkyní Českou republikou -Ministerstvem financí. Důvodem byl zánik České konsolidační agentury k 31. 12. 2007 na základě §20 zák. č. 239/2001 Sb., kdy jejím právním nástupcem je Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí ČR, na kterou přechází všechna práva a závazky České konsolidační agentury. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze poté bylo rozhodnuto, že se řízení nezastavuje, neboť novou žalobkyní je subjekt, který je podle §11 odst. 2 písm. a) zák.č. 549/1991 Sb. od soudních poplatků osvobozen.
Stěžovatel s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nesouhlasí a má za to, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze totiž nerespektoval zásadu vyjádřenou v §107 odst. 4 o.s.ř., že ten kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jeho nástupu do řízení. Dnem vstupu České republiky - Ministerstva financí do řízení (1. 1. 2008) zde byl stav, kdy odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (byť nepravomocně), lhůta pro podání odvolání uplynula a spolu s ní uplynula i lhůta pro dodatečnou úhradu poplatku. Odvolací soud tím, že přiznal nové žalobkyni možnost "nápravy" stavu, který by bez jejího vstupu do řízení namísto původní žalobkyně byl nevratný, založil nerovnost mezi účastníky sporu.
Stěžovatel dále namítá, že není možné, aby obsah soudního rozhodnutí byl závislý na rychlosti postupu soudu. Pokud by odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení o zastavení řízení, podaném dne 20. 9. 2007, do konce roku 2007, byla by účastníkem řízení nadále původní žalobkyně Česká konsolidační agentura, subjekt od soudních poplatků neosvobozený a napadené rozhodnutí by muselo být potvrzeno. Obdobná situace by byla, pokud by soud rozhodl o návrhu žalované na změnu účastníka řízení. To, že ke dni 31. 12. 2007 Česká konsolidační agentura zanikne a od 1. 1. 2008 se stane jejím nástupcem Česká republika, bylo všem, tedy i odvolacímu soudu, známo minimálně od září 2004, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 239/2001 Sb. Žalobkyně byla vydáním rozhodnutí až po 1. 1. 2008 zvýhodněna, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, zaručená ústavním pořádkem. Zvýhodnění je přenášeno i na nositele hmotněprávního nároku, tj. společnost Matco, s.r.o., byť formálně nebyl účastníkem řízení. Dle stěžovatele je rozhodnutí soudu nepředvídatelné, neboť soud tím, kdy a v jakém pořadí činí jednotlivé procesní úkony, v podstatě rozhoduje o výsledku řízení ve věci samé.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele směřují vůči postupu soudu, kdy stěžovatel zejména vytýká soudu prodlevu a volbu pořadí při rozhodování o návrzích účastníků řízení, v jejímž důsledku nebylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou výhradě záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do postupu soudu v neskončeném soudním řízení. Přestože se úvahy stěžovatele mohou jevit, ovšem posuzováno pouze z hlediska jeho zájmu na ukončení sporu bez samotného projednání žaloby, jako racionální, Ústavní soud neshledal, že by vrchní soud při vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí postupoval v rozporu se zákonem. V dané věci bylo rozhodující, že usnesení o zastavení řízení nebylo pravomocné, přičemž odvolací soud musel v souladu s ust. §154 a 167 o.s.ř. vycházet ze stavu, který je zde v době jeho rozhodování, tedy ze stavu, kdy účastníkem řízení je na základě rozhodnutí vrchního soudu vydaného dle §107a o.s.ř. (z důvodů vyplývajících ze zák. č. 239/2001 Sb.) subjekt osvobozený od soudních poplatků. Stěžovatel přitom netvrdí, že by některý z účastníků měl výhrady vůči rychlosti a postupu soudu při rozhodování o procesních návrzích a o odvolání, či že by v tomto směru učinil, s ohledem na účinnost zák. č. 239/2001 Sb., příslušné procesní úkony.
Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi posuzuje, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Zvažuje proto míru relevance některého z tvrzených pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Úkolem obecných soudů je, aby v rámci platných právních předpisů a za dodržení principů spravedlivého procesu poskytovaly ochranu tomu, kdo se nemůže smírnou cestou domoci svých (tvrzených) práv. Ústavní soud již nesčetněkrát judikoval, že vychází z materiálního nazírání na právo. Právo tedy musí být především nástrojem spravedlnosti a za předpokladu, že to právní úprava umožňuje, je prioritním právem právo na projednání věci. Z tohoto hlediska je třeba nazírat i na situaci, kdy v důsledku změny právního předpisu (a následného rozhodnutí soudu o změně účastníka řízení) stěžovatel ztratil "výhodu" spočívající v tom, že nárok žalobce by z důvodů nezaplacení soudní poplatku ve výši 1 mil. Kč nebyl vůbec projednán. Ústavní soud (stejně jako stěžovatel) navíc ani není, i s ohledem na další procesní možnosti žalobce, oprávněn předjímat případný výsledek odvolacího řízení týkajícího se nezaplacení soudního poplatku. V dané věci je předmětem řízení otázka, zda je stěžovatel povinen uhradit žalobci na základě předložené směnky příslušnou částku. V tomto směru se obecné soudy věcí doposud nezabývaly, a nelze proto tvrdit, jak uvádí stěžovatel, že svým postupem rozhodly o výsledku řízení ve věci samé. Obecné soudy se předmětnou žalobou teprve budou zabývat, přičemž stěžovateli zůstávají zachovány všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vrchního soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu