ECLI:CZ:US:2008:2.US.1438.08.1
sp. zn. II. ÚS 1438/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Pekárenská 12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2008 sp. zn. 3 VSOL 10/2008-A-8 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2008 sp. zn. 32 INS 293/2008-A-3 a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl odmítnut návrh, kterým se domáhal rozhodnutí o hrozícím úpadku a povolení oddlužení.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že návrh stěžovatele byl soudem prvního stupně dle §128 odst. 1 zák č. 182/2006 Sb. odmítnut, neboť neobsahoval všechny náležitosti a byl nesrozumitelný. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a poučil stěžovatele o možnosti podat dovolání. Dle sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 stěžovatel dovolání podal a spis byl postoupen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
V projednávané věci stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, které však není rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Za takový prostředek je třeba považovat dovolání, jehož přípustnost v dané věci vyplývá z ust. §239 odst. 3 o.s.ř.
Stěžovatel sice dovolání k Nejvyššímu soudu podal, nicméně doposud o něm nebylo pravomocně rozhodnuto. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytoval.
Požadavku na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem dle vyhl. č. 177/1994 Sb. ve znění vyhl. č. 484/2000 Sb., nebylo možné vyhovět dle ust. §83 zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost Ústavní soud ani neshledal důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení dle §62 odst. 4 citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj