ECLI:CZ:US:2008:2.US.1454.08.1
sp. zn. II. ÚS 1454/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatelů 1) JUDr. A. K., 2) Ing. Z. K. a 3) H. J., všech zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou, se sídlem Hasskova 16, 674 01 Třebíč, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2008, č. j. 28 Cdo 4630/2007-310, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 12 Co 807/2005-269, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. června 2005, č. j. 5 C 218/2002-199, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a 1) Lesů České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, a 2) Obce Svatoslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavním pořádkem chráněných práv. Namítají, že postupem dovolacího soudu bylo zasaženo do jejich základního práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále bez bližší ústavněprávní argumentace namítají, že postupem soudů ve všech stupních došlo k zásahu do práva na řádný a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali jednak vydání spoluvlastnického podílu jedné ideální devítiny každému z nich k pozemkům v řízení přesně specifikovaným, a to jako restitučního podílu po své matce, která byla jejich spoluvlastníkem z jedné ideální třetiny, a jednak určení, že K. W.-W. a JUDr. O. M. byli ke dni své smrti každý spoluvlastníkem jedné ideální třetiny týchž pozemků. Žalobě bylo soudem prvního stupně vyhověno v části na vydání, a v části na určení byla žaloba zamítnuta a to z toho důvodu, že soud neshledal na požadovaném určení na straně stěžovatelů naléhavý právní zájem. Odvolal se přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 528/02, podle kterého "nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo".
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku na určení ve vztahu k vedlejšímu účastníku - obci Svatoslav - potvrdil, přičemž převzal právní názor soudu prvního stupně a navíc dále odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Ve vztahu k vedlejšímu účastníku Lesy České republiky, s. p., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil z důvodů nesplnění podmínky řízení daného nedostatkem návrhu podle §79 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který spočíval v nesprávném označení žalovaného subjektu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost odvozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. Ve vztahu ke změně rozsudku soudu prvního stupně namítli, že vada podání spočívající v označení účastníka řízení není neodstranitelnou vadou, a proto měli být vyzváni k jejímu odstranění podle §43 odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o potvrzení zamítavého výroku, spatřovali otázku zásadního právního významu v odstranění rozporu mezi právním názorem Pozemkového úřadu v Třebíči, vysloveném v restitučním řízení a potvrzeném Krajským soudem v Brně, podle kterého podíly K. W.-W. a JUDr.O. M. podléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a právním názorem vyjádřeným v tomto řízení, podle kterého předmětné pozemky přešly na stát bez právního důvodu. Dovozovali, že na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem, neboť jedině tak se mohou domoci nápravy křivd nejen minulých, ale i nově způsobených. Dovolací soud dovolání odmítl, a to pokud jde o potvrzující výrok odvolacího soudu s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Pokud jde o změněný výrok, kterým bylo řízení zastaveno ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi - Lesy České republiky, s. p., sice neakceptoval názor odvolacího soudu, že vada v označení účastníka řízení je neodstranitelnou podmínkou řízení, nicméně v tomto konkrétním případě procesní pochybení spočívající v nedostatku poučení podle §43 odst. 1 o. s. ř., nemohlo ovlivnit výsledek sporu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především napadají postup dovolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí na jedné straně uvedl, že dovolání shledává v souladu s §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustným, avšak dovolání přesto odmítá s poukazem na §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. V odmítnutí přípustného dovolání stěžovatelé spatřují odepření práva na soudní ochranu garantovanou v čl. 36 Listiny. Dále pak již bez bližší ústavněprávní argumentace namítají, že postupem soudů ve všech stupních došlo k zásahu do práva na řádný a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž základem jejich argumentace je jejich názor, že mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení, neboť z jejich hlediska jde o prostředek na ochranu vlastnického práva garantovaného v čl. 11 Listiny. Kromě uvedené ústavní stížnosti sepsané právní zástupkyní stěžovatelů Ústavní soud obdržel několik dalších podání stěžovatele ad 1), k nimž ovšem s ohledem na povinné zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti nemohl přihlížet. S jejich obsahem se však seznámil a vzhledem k tomu, že v nich nejsou obsaženy údaje, které by mohly mít vliv na rozhodování Ústavního soudu v této věci, nevyzýval právní zástupkyni k případnému doplnění ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Ani v postupu dovolacího soudu, který je ústavní stížností napadán, neshledává Ústavní soud žádné pochybení. Dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze totiž podat jen, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se dopustil procesního pochybení, postupoval zcela v souladu s pravidly procesu, pokud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, neboť bylo zřejmé, že uvedená procesní vada nemohla mít žádný vliv na rozhodnutí nepříznivé pro stěžovatele. V tomto kontextu nelze přehlédnout, že Úmluva garantuje právo na opravný prostředek pouze v trestních věcech. V civilních věcech lze proto přístup k opravným prostředkům zákonem omezit, proto úprava dovolání v ustanovení aplikovaném dovolacím soudem nevybočuje z mezí ústavnosti. Pokud jde o postup obecných soudů v otázce posouzení naléhavosti právního zájmu na stěžovateli požadovaném určení, Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, a to jednak na nález sp. zn. II. ÚS 528/02, a jednak na plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ve kterém se obšírně k této problematice vyjádřil.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu