ECLI:CZ:US:2008:2.US.1472.07.1
sp. zn. II. ÚS 1472/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. H.R., zastoupené advokátkou JUDr. Renatou Volnou, se sídlem Pellicova 25, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 28 T 7/2004 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 3 To 40/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 3 To 40/2007 byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 28 T 7/2004, kterým nebyla stěžovatelce v postavení ustanovené advokátky přiznána odměna v celkové výši 61 075,50 Kč s odkazem na §151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu. Oba obecné soudy opřely svá rozhodnutí o následující důvody: Trestí stíhání ve věci, v níž stěžovatelka vystupovala jako ustanovená obhájkyně, skončilo právní mocí usnesení o zastavení trestního stíhání, a to dnem 23. 9. 2005. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zaslala návrh na vydání rozhodnutí o úhradě nákladů nutné obhajoby až po výzvě soudu ze dne 5. 1. 2007, učinila tak podle názoru obecných soudů po uplynutí prekluzivní lhůty podle citovaného ustanovení.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka odvolává na čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 odst. 4 a čl. 28, čl. 36, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zdůrazňuje, že jí ve věci svědčilo právo legitimního očekávání na uspokojení hmotného zájmu. Rekapituluje průběh trestního řízení, v němž vystupovala jako ustanovená obhájkyně. Tvrdí, že dne 28. 1. 2005 v době, kdy bylo trestní stíhání přerušeno, provedla vyúčtování nákladů nutné obhajoby a požádala o poskytnutí zálohy ve výši vyúčtovaných nákladů v částce 61 076,50 Kč. Dne 11. 3. 2005 jí byla soudem na účet poukázána částka 55 000,- Kč. Dne 16. 9. 2005 jí bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 9. 2005, jímž bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu úmrtí obviněného. Dne 29. 12. 2005 stěžovatelka údajně opětovně zaslala soudu vyúčtování a požadovala doplatek ve výši 6 076,50 Kč. Až v lednu 2007 byla soudem vyzvána, aby vyúčtovala náklady nutné obhajoby. Proto soudu dne 19. 1. 2007 sdělila, že vyúčtování provedla již dne 28. 1. 2005 a dne 29. 12. 2005 a že žádá toliko o proplacení nedoplatku ve výši 6 076,50 Kč. Obecné soudy však vzaly sdělení ze dne 19. 1. 2007 za uplatnění nároku na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů a celý nárok zamítly s tím, že byl uplatněn pozdě.
Stěžovatelka se domnívá, že svůj nárok uplatnila dne 28. 1. 2005, tedy ve lhůtě. Připomíná, že ode dne 28. 1. 2005 do pravomocného zastavení trestního stíhání nebyl ve věci proveden žádný úkon právní pomoci ve smyslu advokátního tarifu. V době přerušení trestního stíhání obviněného bylo víceméně zřejmé, že další úkony právní služby již nebudou vzhledem k jeho zdravotním potížím prováděny. Stěžovatelka dodává, že vyúčtování ze dne 28. 1. 2005 bylo soudu zasláno doporučenou poštou, avšak vyúčtování ze dne 29. 12. 2005 již jen poštou obyčejnou, a není proto schopna předložit doklad o jeho odeslání. Jeho faktické odeslání by nicméně mohl svědecky potvrdil JUDr. R. ze společné advokátní kanceláře.
Z obsahu podání ze dne 28. 1. 2005 je podle názoru stěžovatelky zcela zřejmé, že se jedná o celkové vyúčtování. Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu neuvádí dobu, kdy nejdříve lze uplatnit nárok na náklady nutné obhajoby, a že je zde pouze stanovena konečná lhůta, do kdy nejpozději lze nárok uplatnit. Z toho dovozuje, že nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů nutné obhajoby lze uplatnit kdykoliv během poskytování právních služeb. Stěžovatelka připomíná, že je běžnou praxí orgánů činných v trestním řízení, že pokud jsou náklady nutné obhajoby vyúčtovány přede dnem oficiálního skončení povinnosti obhajovat, tyto vyčkají tohoto dne a, aniž by požadovaly nové vyúčtování, o nároku rozhodnou.
Závěrem stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/05, kde je dovozena ochrana legitimního očekávání v tehdy projednávané věci.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy. Nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Takový stav v posuzované věci nenastal. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s řádně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů a opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, s nimiž se stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatelky.
Podle ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu zaniká zmocnění ustanoveného obhájce při skončení trestního stíhání, nebylo-li při ustanovení obhájce stanoveno jinak. Zákon tedy jasně vymezuje počátek běhu prekluzivní lhůty. V posuzovaném případě to znamená, že zmocnění stěžovatelky trvalo do právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, které nabylo právní moci dne 23. 9. 2005. Od toho data jí počala plynout lhůta k uplatnění nároku, čehož si stěžovatelka musela či měla být, jako osoba práva znalá, vědoma, tak jako si musela být vědoma následků jejího marného uplynutí. Postupu orgánů činných v trestním řízení, při němž i dřívější podání celkového návrhu na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů považují za podané ve lhůtě, nelze nic vytknout, nicméně v posuzovaném případě tato situace nenastala. Stěžovatelka před uplynutím uvedené lhůty, resp. před počátkem jejího běhu, podala dne 28. 1. 2005 návrh na poskytnutí zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 3 trestního řádu a žádala, aby o jejím návrhu soud rozhodl opatřením. Návrh na přiměřenou zálohu ve smyslu §151 odst. 3, věta poslední, trestního řádu však nelze považovat za uplatnění nároku na celkovou odměnu a náhradu všech hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 2 trestního řádu. Podání návrhu ze dne 29. 12. 2005, které ve spisu není založeno, k poštovní přepravě či na podatelnu soudu pak stěžovatelka nebyla schopna na výzvu obecného soudu doložit. Za této situace nelze závěru obecných soudů, podle něhož k řádnému uplatnění nároku ve smyslu ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu ve lhůtě k tomu stanovené nedošlo, nic vytknout. Nad rámec uvedeného lze dodat, že i k uplatnění stěžovatelčina nároku se váže zásada vigilantibus leges sunt scriptae.
Ústavní soud tak spatřuje jádro stěžovatelčiny argumentace toliko v polemice s interpretací tzv. jednoduchého, podústavního práva, jak ji provedly obecné soudy. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti stěžovatelka, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod.
Vzhledem k tomu, že se obecné soudy neústavního postupu při interpretaci uvedených ustanovení trestního řádu v posuzované věci nedopustily, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
Jiří Nykodým, v,.r.
předseda senátu