ECLI:CZ:US:2008:2.US.1482.07.1
sp. zn. II. ÚS 1482/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele JUDr. Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem Na Florenci 1, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006 č. j. 13 Co 406/2005-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1ze dne 14. února 2005 č. j. 41 C 65/2001-105, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí České republiky, Letenská 15, 118 40 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po formální stránce splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí. Tvrdil, že jejich vydáním byly porušeny čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a bylo zasaženo do jeho ústavně chráněných práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal proti České republice podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, náhrady škody v celkové výši 5 625,40 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se stal členem První pražské družstevní záložny, kam vložil dne 29. 10. 1999 na tříměsíční období 10 000,- Kč. Dne 2. 2. 2000 byla na tuto záložnu uvalena nucená správa a 20. 10. 2000 prohlášen na její majetek konkurz. Nucený správce mu potvrdil nárok z jeho vkladu ve výši 11 254,-Kč. Ze zajišťovacího fondu mu poté byla vyplacena částka 5 625,-Kč, takže zbytek do uznané pohledávky zažaloval jako náhradu škody. Odpovědnost státu odvozoval z nečinnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad"), v čemž spatřoval jeho nesprávný úřední postup.
Proti zamítavému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal odvolání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
V ústavní stížnosti v podstatné části opakuje argumentaci, kterou uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání, a to dokonce tak, že z něho doslovně přebírá celé pasáže. Těmito námitkami brojí proti výkladu podústavního práva obecnými soudy. Ve skutečnosti, že soudy relevantní právní předpisy vyložily jinak než on, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť "mu znemožnily využít jeho základního ústavního práva, aby se jako poškozený člen První pražské družstevní záložny mohl domáhat svého práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny a dle čl. 36 odst. 1 Listiny". V této souvislosti pak tvrdí, že soudy porušily čl. 1 Ústavy, který v rámci principu právního státu obsahuje i princip právní jistoty a ochranu nabytých práv a podle jeho názoru jednaly i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Vedle toho pak ještě namítá porušení čl. 38 Listiny, neboť v původním řízení před soudem prvního stupně věc vyřizoval jiný soudce než po vrácení věci odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal jednak spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 41 C 65/2001, a dále vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Městský soud v Praze se ve svém vyjádření odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že svůj právní názor vyjádřil již v odůvodnění svého rozhodnutí a na tomto svém názoru trvá. Není si vědom toho, že by rozhodnutí obecných soudů nebo postupem, který jim předcházel, došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu nebo jiného práva chráněného Ústavou či Listinou. Navrhuje, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, případně aby ji zamítl.
Obvodní soud ve svém vyjádření zaujal pouze stanovisko k námitce stěžovatele ohledně zákonného soudce. Uvedl, že věc po jejím vrácení odvolacím soudem připadla jinému soudci na základě změny v rozvrhu práce, ke které došlo v období po podání prvního odvolání v této věci a prvním rozhodnutím odvolacího soudu, na základě kterého byla tato věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření shrnul svoji argumentaci z předchozích řízení a nedoplnil ji o žádná nova, která by byla podstatná pro rozhodnutí Ústavního soudu v této věci.
Vzhledem k tomu, že všechna výše uvedená vyjádření, až na vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, se v podstatě odvolala na předchozí stanoviska v řízení již uvedená, nebo tato stanoviska zopakovala, nebyla účastníkům dále rozesílána, neboť jejich obsah nijak neovlivnil rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud jde o vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, týkající se změny rozvrhu práce, Ústavní soud si příslušnou změnu vyžádal, a tuto skutečnost má za spolehlivě zjištěnou.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata námitek stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s posouzením věci obecnými soudy. Nesouhlasí především se závěrem, že Úřad neporušil řádný úřední postup.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil důvody, které vyústily v potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Popsal kompetence Úřadu a lhůty, v nichž měl možnost je uplatnit. První pražská družstevní záložna zahájila prakticky svou činnost přijímáním vkladů od svých členů na jaře roku 1999. První vážné nedostatky byly konstatovány v kontrolních protokolech ze dne 20. 9. 1999, a to na základě kontroly zahájené 19. 5. 1999, a další v kontrolních protokolech ze dne 21. 12. 1999, na základě kontroly zahájené 10. 12. 1999. Sankce v podobě nucené správy, což je nejpřísnější možná sankce, byla na družstevní záložnu uvalena dne 2. 2. 2000, tedy v subjektivní i objektivní lhůtě vyplývající z ustanovení §28 odst. 5 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, v tehdy platném znění, podle kterého bylo možné sankce a opatření podle zákona uložit do jednoho roku ode dne, kdy se Úřad dověděl o skutečnostech rozhodných pro uložení příslušné sankce nebo opatření, nejpozději však do tří let ode dne, kdy tyto skutečnosti nastaly.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jako východisko pro své další úvahy konstatuje, že podle jeho názoru je nesprávným úředním postupem porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci rozhodovací činnosti, přičemž se však neodrazí bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že tato definice je obecně uznávána, a proto její použití ke stanovení mezí odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nelze označit za extrémní aplikaci a interpretaci zákona. Stejně tak okolnost, že sankce uvalením nucené správy byla uložena ani ne po roce faktické činnosti záložny, nenasvědčuje tomu, že by úřad byl zbytečně liknavý a že by snad v této liknavosti bylo možné spatřovat přepjatý formalismus z hlediska dodržování zákonem stanovených lhůt pro ukládání sankcí.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že v opakovaném řízení před soudem prvního stupně rozhodoval nezákonný soudce. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zjistil, že věc byla stále vyřizována v senátu 41 C. V řízení, které předcházelo zrušení prvního rozhodnutí soudu prvního stupně věc soudil soudce Mgr. Jaromír Jirsa. Poté, co byla věc vrácena, ji soudil soudce Mgr. Kryštof Janek. K této změně uvedl Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření, že nastala v důsledku změny v rozvrhu práce. K dotazu Ústavního soudu příslušnou změnu rozvrhu práce potvrdil v přípise zn. Spr 3122/2008 místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 1 Mgr. Michal Výtisk. Smyslem zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je zabránit tomu, aby rozhodnutí určité věci či rozhodnutí o právech určité osoby bylo svěřeno ad hoc soudci, který k takovému rozhodování není příslušný. O takový případ však v dané věci nejde, neboť ke změně soudce došlo v důsledku změny rozvrhu práce celého soudu, a nešlo tudíž o změnu ad hoc jen pro tento případ.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu