ECLI:CZ:US:2008:2.US.1600.08.1
sp. zn. II. ÚS 1600/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Táborská 966, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 5 Tdo 235/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 11 To 134/2007, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005 sp. zn. 3 T 24/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 6. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo garantované článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho tvrzením o chybně provedeném právním posouzení skutku. Stěžovatel se dále cítí poškozen způsobem dokazování a neodůvodněným odmítnutím navrhovaných důkazů. V této souvislosti odkazuje na obsah svého dovolání. Má za to, že postup soudů při provádění a hodnocení důkazů překračuje ústavně zaručený rámec práva na spravedlivý proces.
Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že soud prvního stupně stěžovatele uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. z. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z., kterého se dopustil společně s již odsouzeným Ing. J. R. jednáním popsaným ve výroku rozsudku, jímž měla být způsobena škoda České spořitelně, a. s., ve výši nejméně 3.324.900,-Kč. Za tento trestný čin stěžovatele odsoudil podle §250b odst. 4 tr. z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. K odvolání stěžovatele a poškozené České spořitelny, a. s., Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2006 zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 1.896.900,- Kč. Odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že napadený rozsudek zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc stěžovatele v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud ve smyslu pokynů dovolacího soudu přezkoumal odvolání stěžovatele a poškozené a rozsudkem ze dne 4. 10. 2007 rozhodl stejně jako v původním rozhodnutí, pouze s tím rozdílem, že povinnost k náhradě škody stěžovateli uložil společně a nerozdílně s již odsouzeným Ing. J. R. Také proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je posledně napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozsahu a způsobu dokazování. Jeho námitky jsou zcela obecného charakteru bez ústavněprávní argumentace. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že postačí, když popíše průběh řízení před obecnými soudy a odkáže na obsah svého dovolání, s jehož vyřízením není spokojen. Úkolem Ústavního soudu není vyhledávat z vlastní iniciativy případná pochybení obecných soudů, jež dosahují ústavní roviny. Je především věcí stěžovatele samotného, aby v ústavní stížnosti zformuloval, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavních práv. Proto také zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanoví obecnou povinnost být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupen. Smysl a účel této obecné povinnosti lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, včetně náležitého předestření ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti. Takovou argumentaci ovšem, jak je uvedeno výše, stěžovatel neuvádí.
Ústavní soud tedy s ohledem na obsah ústavní stížnosti pouze přezkoumal, zda obecné soudy respektovaly stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal přitom žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru. Stěžovatel měl zajištěn přístup k soudu, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu a mohl podávat návrhy a opravné prostředky, čehož také využil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení. K obecné námitce stěžovatele, že nebyly provedeny některé navrhované důkazy, je třeba uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, jestliže je rozsah dokazování z jiných pramenů dostatečný. V projednávané věci měly soudy k dispozici dostatek důkazů, o něž opřely své závěry o vině stěžovatele, včetně jeho doznání a výpovědí spoluobviněných. Odvolací soud nadto vysvětlil, proč považoval návrhy stěžovatele za nadbytečné. Z hlediska základních zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. proto nelze soudům cokoli vytknout. I kdyby napadené závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní rozměr má toliko extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Takové pochybení ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud nevypořádal s chybně provedeným právním posouzením skutku. Z rozhodnutí dovolacího soudu je naopak zřejmé, že se soud právní kvalifikací jednání stěžovatele coby právně relevantní dovolací námitkou velmi podrobně zabýval. V tomto směru postačí odkázat na jeho závěry uvedené na str. 7 - 12 usnesení.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu