ECLI:CZ:US:2008:2.US.1656.08.1
sp. zn. II. ÚS 1656/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 č. j. 25 Cdo 2802/2007-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obsáhlým podáním ze dne 1. 7. 2008, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2008, stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu označenému v záhlaví, proti celému řízení, jež předcházelo jeho vydání, a obecně proti některým praktikám státních orgánů. Navrhl "aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a zakázal České republice, za niž jednají MV ČR, ČLK, ÚOOÚ ČR, ČSSZ ČR, aby v porušování práva a svobody stěžovatele pokračovala, a přikázal, aby byl obnoven stav před porušením, tj. před 10. 1. 1994". Protože toto podání nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel byl vyzván k odstranění jeho vad, zejména byl poučen o nutnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to včetně sepsání samotné ústavní stížnosti.
Dne 25. 9. 2008 obdržel Ústavní soud advokátem sepsanou ústavní stížnost, v níž se navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2802/2007. Uvádí se v ní, že text podání ze dne 1. 7. 2008 označený jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti pojímá právní zástupce jako tvrzení klienta do jeho ústavní stížnosti. Dále doplňuje, že dle jeho názoru došlo napadenými rozhodnutími k porušení práva na soudní ochranu, když rozhodováním o podaném dovolání Nejvyšší soud důsledně nerespektoval právo na projednání věci před soudem, které v sobě zahrnuje povinnost obecného soudu vypořádat se se všemi účastníkem nabízenými argumenty a důkazy. Toto nerespektování ústavněprávní kurately se pak projevilo v tom, že se nejvyšší soudce omezil na konstatování, že stěžovatel ve svém podání - dovolání - žádným způsobem nevymezil zásadní právní otázku nutnou pro posouzení dovolání jako mimořádného opravného prostředku. To se pak projevilo i v nedostatku přilnavého odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 648.000,- Kč s příslušenstvím. Tuto částku požadoval jako náhradu škody (ztrátu na výdělku), jež mu měla být způsobena jednáním žalovaného JUDr. M. S., který v řízení před Ústavním soudem jako jeho zástupce (advokát) bez vědomí klienta změnil petit ústavní stížnosti, což vedlo k odmítnutí této stížnosti jako opožděné. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 12. 2005 č. j. 21 C 51/2001-130 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za požadovanou škodu není dána, neboť nebyla shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2006 č. j. 13 Co 157/2006-155, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudům vytýkal, že neprovedly některé z navrhovaných důkazů. Dále uvedl, že Ministerstvo vnitra svévolně skartovalo své rozhodnutí z 20. 2. 1996, č. j. Z-5-2/50-96, čímž porušilo právo na spravedlivý proces.Tvrdil, že postupem správních a soudních orgánů byla porušena zásada formulovaná Evropskou radou, že "jednotlivcům nesmí být bráněno v uplatňování svých práv neslučitelností nebo složitostí soudních a právních systémů země". S poukazem na rozhodnutí Soudního dvora ES ve věci C-84/94 navrhl, aby se Nejvyšší soud obrátil na tento soud s předběžnou otázkou za účelem zajištění plné efektivity a jednotné aplikace komunitárního práva.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.) pro nedostatek své funkční příslušnosti a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatel v dovolání neuvedl žádnou právní otázku, jejíž zásadní význam by mohl vést dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nezpochybnil ani žádný z právních závěrů rozhodnutí odvolacího soudu. Připomněl, že posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají. Důvodným neshledal ani návrh na předložení věci Soudnímu dvoru ES, když v dovolacím řízení nevyvstala žádná otázka výkladu či aplikace komunitárního práva, bez jejíhož posouzení by nebylo možné věc rozhodnout a stěžovatel žádnou takovou otázku ani neformuloval.
Při hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud přihlížel k navrhovanému petitu a námitkám formulovaným v kvalifikovaném podání stěžovatele, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 9. 2008, a to po předchozí výzvě k odstranění vad návrhu sepsaného samotným stěžovatelem. Zákon o Ústavním soudu totiž v ustanovení §30 stanoví obligatorní zastoupení stěžovatelů i vedlejších účastníků a tato povinnost se vztahuje na celé řízení před Ústavním soudem, tj. již na okamžik sepsání a podání návrhu. Z uvedeného plyne, že právní zástupce účastníka má povinnost zpracovat i nové znění návrhu. Smyslem tohoto požadavku je, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl zatěžován nekvalifikovanými podáními a návrhy.
Ústavní soud se tedy, v souladu s petitem ústavní stížnosti, jímž je při svém rozhodování vázán, zabýval ústavní konformitou napadeného usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi jeho dovolacími argumenty, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení. Zatímco totiž primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, a to také v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, povinností Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Jinými slovy, Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda v daném případě nedošlo k takovému excesu v rozhodování Nejvyššího soudu, který by měl za následek odmítnutí spravedlnosti. K takovému závěru ovšem ve věci stěžovatele nedospěl.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatel v něm skutečně žádnou otázku zásadního právního významu nepoložil a dokonce ani žádným konkrétním způsobem nezpochybnil právní závěry odvolacího soudu. Nemůže proto nyní Nejvyššímu soudu úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním, ze zákona přípustným pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezabýval věcně. Nelze ani dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek jeho odůvodnění. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu upravujícími přípustnost dovolání a své závěry v rozhodnutí podrobně a srozumitelně vysvětlil. Vypořádal se i s návrhem stěžovatele na předložení věci Soudnímu dvoru ES a zdůvodnil, proč tomuto návrhu nebylo možné vyhovět.
Právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 a násl. Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud rozhodl s těmito kautelami v rozporu. Ústavní stížnost pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s napadeným rozhodnutím a nevyplývá z ní nic, co by případ posouvalo do ústavní roviny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu