ECLI:CZ:US:2008:2.US.166.08.1
sp. zn. II. ÚS 166/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., advokátem nezastoupené, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 6 C 245/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 22 Co 1247/2007, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AUREA reality, spol. s r.o., IČ 45359695, se sídlem Praha 9, Hrdlořezská 43, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Bez bližšího upřesnění tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v Listině základních práv a svobod a Ústavě České republiky.
Již na první pohled je zřejmé, že podání stěžovatelky neodpovídá po formální stránce požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť zejména absentuje tvrzení i doklad o tom, že stěžovatelku zastupuje v řízení před Ústavním soudem advokát (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na další, níže uvedené překážky věcného přezkumu návrhu však považoval soudce zpravodaj úkony směřující k nápravě tohoto nedostatku ve vztahu k výsledku řízení za zbytečné, a tudíž odporující zásadě hospodárnosti řízení. Proto stěžovatelku k jejich odstranění nevyzýval.
Z odůvodnění usnesení krajského soudu bylo zjištěno, že napadená rozhodnutí vzešla ze sporu, v němž byla stěžovatelka žalována vedlejší účastnicí o zaplacení částky 41 779,20 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 2. 11. 2004 (č. j. 6 C 245/2004-44) českokrumlovský okresní soud žalobě vyhověl. Rozsudek se pak pokoušel doručit stěžovatelce, a to i za pomoci Policie ČR, leč bezúspěšně. Proto jej doručil opatrovníku stěžovatelky, který jí byl již v průběhu řízení (příslušné usnesení nabylo právní moci dne 28. 9. 2004) pro neznámý pobyt ustanoven; opatrovníku byl rozsudek doručen dne 6. 12. 2004. Později, dne 14. 2. 2007, převzal rozsudek na základě předložené plné moci zmocněnec stěžovatelky. Ta jej pak napadla odvoláním, podaným k poštovní přepravě dne 28. 2. 2007. Okresní soud toto odvolání podle ustanovení §208 odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako opožděné, když pro počátek běhu odvolací lhůty považoval za rozhodující okamžik doručení opatrovníku stěžovatelky. Usnesení prvostupňového soudu o odmítnutí odvolání pak napadla stěžovatelka včasným odvoláním, o němž rozhodl krajský soud usnesením (též nyní stěžovatelkou navrhovaným ke zrušení) tak, že napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka napadá dva rozdílné typy rozhodnutí; jednak rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o meritu sporu, a jednak usnesení potvrzující rozhodnutí, že nebyly splněny předpoklady věcného přezkumu odvolání proti tomuto rozsudku. Splnění podmínek pro věcný přezkum ústavní stížnosti je proto potřeba zkoumat u každého rozhodnutí zvlášť.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými. Vyčerpáním opravných prostředků ve smyslu zákona o Ústavním soudu nelze rozumět pouhé jejich formální podání, ale jen takové jejich uplatnění, které zakládá reálnou naději na nápravu zásahu do práv účastníka v rámci obecného soudnictví. V nyní posuzované věci stěžovatelka sice proti rozsudku soudu prvé instance brojila odvoláním, ovšem přezkoumání jeho obsahu pro formální překážku nedosáhla. Z hlediska prověřování přípustnosti ústavní stížnosti to má stejný význam, jako kdyby odvolání vůbec nebylo podáno. Nutno doplnit, že revize závěru o zmeškání odvolací lhůty stěžovatelka mohla (a také se o to pokusila) dosáhnout v rámci řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí dle ustanovení §208 odst. 1 občanského soudního řádu. Z žádného pohledu tak nelze označený rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově považovat za rozhodnutí, proti kterému neměla stěžovatelka možnost se bránit procesními prostředky. Soudci zpravodaji tak nezbylo, než v této části (směřující proti rozsudku okresního soudu) návrh odmítnout jako nepřípustný.
V případě ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu tomu, že by v rámci obrany proti rozhodnutí dle ustanovení §208 odst. 1 občanského soudního řádu nešlo o rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovatelky, sice nic nenasvědčuje, ale je nutno zkoumat i další zákonem stanovené podmínky. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá z kopie doručenky, kterou soudce zpravodaj od Okresního soudu v Českém Krumlově ze spisu vyžádal, bylo předmětné usnesení doručeno dne 9. 10. 2007. Z údaje na doručence vyplývá, že doručováno bylo F. S., narozenému dne 2. 9. 1955; podle údaje ze záhlaví předmětného usnesení krajského soudu č. j. 22 Co 1247/2007-83 jmenovaný v odvolacím řízení stěžovatelku zastupoval coby její obecný zmocněnec. Z doručenky dále soudce zpravodaj zjistil, že zásilku na příslušné adrese převzal F. S. mladší, syn adresáta. S ohledem na dikci ustanovení §45b odst. 1 občanského soudního řádu (nařizuje do vlastních rukou doručovat jen písemnosti, u nichž tak stanoví zákon či u kterých to nařídí předseda senátu) ve spojení s §168 odst. 2 občanského soudního řádu (které pro předmětný typ usnesení povinnost doručovat do vlastních rukou nezakládá) neshledává soudce zpravodaj na takovém postupu nic závadného, ostatně ani sama stěžovatelka v tomto směru nic nenamítala. Z podacího poštovního razítka soudce zpravodaj dále zjistil, že návrh stěžovatelka podala k poštovní přepravě dne 24. 1. 2008. Stalo se tak evidentně opožděně, poněvadž stížnostní lhůta marně uplynula již dne 8. 12. 2007. Zbývá dodat, že k podání zaslanému stěžovatelkou Ústavnímu soudu v elektronické podobě dne 20. 1. 2008 nebylo možno přihlížet, neboť jej řádně ve stanovené lhůtě nedoplnila (srov. §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §42 odst. 3 občanského soudního řádu). Kromě toho tento návrh v elektronické podobě byl podán po uplynutí zákonné lhůty. V této části bylo proto nutné návrh hodnotit jako podaný po lhůtě stanovené k tomu zákonem o Ústavním soudu.
Soudci zpravodaji tak s ohledem na shora popsané okolnosti nezbylo, než stěžovatelčin návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Závěrem budiž konstatováno, že zastoupení obecným zmocněncem (F. S.), o němž stěžovatelka informuje Ústavní soud v rubrice svého návrhu, povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem nenahrazuje. Stěžovatelka navíc ani nepřiložila příslušnou plnou moc, která by zmocnění dokládala. Pouze s ohledem na specifika daného případu (očekávané obtíže s doručením rozhodnutí stěžovatelce na adresu v návrhu uvedenou) tak soudce zpravodaj rozhodl zaslat stejnopis svého rozhodnutí i jmenovanému obecnému zmocněnci, neboť je nepochybně v zájmu stěžovatelky, aby se o jeho obsahu fakticky dozvěděla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj