ECLI:CZ:US:2008:2.US.1662.08.1
sp. zn. II. ÚS 1662/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti TERMAX, s.r.o., zastoupenou JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem Jeremiášova 18, České Budějovice, proti *), rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2005 č.j. 22 Co 583/2005-414, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2004 č.j. 16 C 130/2002-360, opravnému usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2004,č.j. 16 C 130/2002-378 a *), rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2006 č.j. 19 Co 2262/2006-354, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2006 č.j. 16 C 102/2006-322,**) takto:
_________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 28. 8. 2008
**) ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2009
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, zavazujících ji k zaplacení částky 1 664 610,70 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že si je vědoma závěrů vyjádřených Ústavním soudem v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 1051/07 a sp. zn. III. ÚS 1271/07, ve věcech týkajících se týchž účastníků, nicméně hodlá využít všechny opravné prostředky.
Dne 10. 4. 1996 byla mezi stěžovatelkou a společností Duropack Bupak Obaly, a. s. (v dřívějším řízení a dále jen "žalobce") uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor. Nájemné účtoval žalobce stěžovatelce v letech 1999-2000, protože však nájemní smlouva byla výrokem soudu shledána neplatnou, byly nároky na zaplacení dlužného nájemného z neplatné smlouvy soudně vymáhány žalobcem proti stěžovatelce jako bezdůvodné obohacení. V průběhu řízení stěžovatelka uplatnila námitku promlčení, a to s odkazem na běh promlčecí doby ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku. Námitka promlčení byla soudy shledána nedůvodnou, neboť byla vznesena před uplynutím čtyřleté promlčecí doby stanovené §397 obch. zák. Soudy prvního i druhého stupně dospěly k názoru, že platnou nájemní smlouvu by bylo nutno posuzovat v souladu s §261 odst. 6 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000, dle ustanovení občanského zákoníku, ale v tomto případě, z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy, je nárok vedlejšího účastníka nutno posuzovat jako nárok z bezdůvodného obohacení dle ustanovení obchodního zákoníku. K tomuto závěru dospěly soudy i s odkazem na názor velkého senátu Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem soudů vyjádřeným v napadených rozhodnutích, a naopak se domnívá, že soudy právní názor velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích nesprávně interpretovaly a aplikovaly.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že smluvní strany postupovaly v době, než byla shledána neplatnost nájemní smlouvy v souladu s ustanoveními občanského zákoníku. Poté, co byla shledána neplatnost nájemní smlouvy, žádal vedlejší účastník své nároky v režimu zákoníku obchodního. Názor zastávaný v předmětné věci obecnými soudy by vedl pouze k právní nejistotě účastníků právních vztahů, neboť by umožňoval účastníkům právních vztahů cestou zpochybnění platnosti smlouvy přechod z režimu občanského zákoníku do režimu obchodního zákoníku, podle toho, který režim by byl pro spekulujícího účastníka výhodnější. Stěžovatelka je přesvědčena, že její vztah k vedlejšímu účastníkovi je vztahem občanskoprávním, z toho důvodu je promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení dva roky a stěžovatelka tak byla plně oprávněna vznést námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž především zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud dále uvádí, že v podstatě totožnými ústavními stížnostmi se stejnou skutkovou a právní argumentací, týkajícími se týchž účastníků a se stejným předmětem řízení, se již ve svých rozhodnutích vedených pod sp. zn. I. ÚS 1051/07 a sp.zn. III. ÚS 1271/07 zabýval, přičemž od závěrů zde uvedených se nemá důvod odchylovat.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že právní vztahy mezi účastníky neplatné nájemní smlouvy se od počátku řídily režimem občanského zákoníku, a z tohoto důvodu byla důvodná i jí vznesená námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť dvouletá lhůta stanovená v občanském zákoníku v době podání žaloby již uplynula.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se důkladně zabývaly výší a oprávněností žalobcem účtovaných nákladů, přičemž vycházely ze závěrů znaleckého posudku (v tomto směru ostatně stěžovatelka ani námitky neuplatňuje), i otázkou, dle jakého režimu je nutné právní vztah mezi stěžovatelkou a žalobkyní, vzniklý z nájemní smlouvy, posuzovat. Shodně jako v předchozích totožných věcech dospěly soudy k právnímu závěru, že se jednalo o vztah obchodněprávní, a tudíž i problematiku promlčení závazků z něho vzniklých posuzovaly dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, tzn., že promlčecí doba musí být v souladu s ustanovením §397 obch. zák. čtyřletá. K promlčení nároku proto, s ohledem na ustanovení §391 odst.1 obchod. zák., na datum splatnosti faktur a podání žaloby dne 15. 3. 2002, nedošlo. S těmito právními závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání, neboť je nepovažoval za odchylné od ustálené judikatury, a dovolání proto odmítl jako nepřípustné.
Obecné soudy v souladu s příslušnými právními předpisy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů, v rámci jejichž soustavy je možné se dovolávat ochrany práv, což se v dané věci nepochybně stalo. Ústavní soud považuje za nutné i připomenout, že stěžovatelka v průběhu řízení nezpochybňovala zásadní tvrzení žalobce, ani netvrdila, že v předmětném období jeho nemovitý a movitý majetek a služby s ním spojené neužívala, resp. že by za pronájem věcí ve vlastnictví žalobce a s tím spojenými službami zaplatila, případně, že by její činnost nijak nesouvisela s jejími podnikatelskými činnostmi. Z tohoto důvodu proto na napadená rozhodnutí nelze nahlížet tak, jako by stranám řízení nepřinesla spravedlivý výsledek.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právním závěrům přijatým obecnými soudy nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť obecné soudy svým interpretačním či aplikačním postupem nevybočily z mezí ústavnosti. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly soudy právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a vzaly v úvahu i základní práva svědčící žalobkyni, jež spočívají v jejím legitimním očekávání. Opačné právní posouzení by neodpovídalo ideji obecné spravedlnosti, která je imanentní součástí práva (sp. zn. I. ÚS 1051/07).
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost v části, jíž se stěžovatelka dle petitu domáhala (bez bližšího vysvětlení) i zrušení rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, bylo nutno posoudit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, v němž byl rozsudek Nejvyššího soudu vynesen. Obecné soudy z uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pouze vycházely při formulování právních závěrů v řízeních, týkajících se projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti,byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu