ECLI:CZ:US:2008:2.US.1665.08.1
sp. zn. II. ÚS 1665/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., advokátem nezastoupeného, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2008, č. j. 29 Ca 78/2008-17, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu. Tvrdí, že vydáním usnesení došlo k porušení celé řady jeho základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.
Napadeným usnesením, jež bylo vydáno v rámci řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí správního orgánu - Policie ČR, Okresního ředitelství Vyškov, krajský soud stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o podané kasační stížnosti (brojil jí proti usnesení, jímž soud odmítl jeho správní žalobu - č. j. 29 Ca 78/2008-8), eventuálně doložil právnické vzdělání. Zároveň byl stěžovatel poučen, že nevyhovění výzvě bude znamenat odmítnutí kasační stížnosti.
S takovým postupem - hovoří o "vnucování advokáta" - stěžovatel nesouhlasí. Povinné zastoupení advokátem má dle jeho názoru za cíl pouze vytvořit pro občany překážku bránění spravedlnosti, neboť náklady na pomoc advokáta jsou vysoké. Krom toho stěžovatel pochybuje o odborných i morálních kvalitách advokátů obecně a domnívá se, že si svá práva dokáže ochránit nejlépe sám.
Podání stěžovatele neodpovídá po formální stránce požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když zejména absentuje tvrzení i doklad o tom, že stěžovatele zastupuje v řízení před Ústavním soudem advokát; povinné zastoupení fyzických osob advokátem totiž vyžadují právní předpisy taktéž pro řízení o ústavní stížnosti (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Oproti soudnímu řádu správnímu je dokonce ještě "přísnější" a výjimku nepřipouští ani u osob práva znalých včetně advokátů. Ústavní soud k tomu na adresu stěžovatele konstatuje, že z procesních předpisů vyplývající povinnost fyzických či právnických osob být v určitých typech řízení zastoupen advokátem není zlovolným vrtochem soudů, ale je vynucena povahou příslušných řízení. Účelem těchto ustanovení je především vyšší standard ochrany práv účastníků. Ačkoliv tedy v posuzované věci stěžovatel tuto zvláštní podmínku řízení nesplnil, soudce zpravodaj rozhodl, že s ohledem na další překážky věcného přezkumu návrhu lze považovat úkony směřující k nápravě nedostatku právního zastoupení ve vztahu k výsledku řízení za zbytečné, a tudíž odporující zásadě hospodárnosti řízení. Na výroku rozhodnutí by se totiž ani případným odstraněním tohoto nedostatku nic nezměnilo.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 6), ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v §75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (typicky rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena, a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. Nemůže totiž být stěžovateli jakkoliv na újmu, pokud je mu umožněno ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter nasměrovat až proti rozhodnutí o poslednímu opravném prostředku ve věci samé.
Nyní stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení, kterým mu soud ukládá doložit, že je v řízení o kasační stížnosti řádně zastoupen. Nejde tedy o meritorní rozhodnutí, ale o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. Ve své podstatě jde o pouhou výzvu, aby stěžovatel splnil povinnost, kterou mu ukládá kogentní ustanovení zákona. Ta sama o sobě nemůže zasáhnout žádná, natož ústavou garantovaná práva stěžovatele. V případě splnění pokynu obsaženého ve výzvě bude soud v řízení o kasační stížnosti bez dalšího pokračovat. Jen v případě opačném, tedy procesní pasivitě účastníka, kasační stížnost odmítne; teprve toto odmítací rozhodnutí zasahuje právní sféru účastníka.
Soudci zpravodaji tak s ohledem na shora popsané okolnosti nezbylo, než stěžovatelův návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj