ECLI:CZ:US:2008:2.US.171.08.1
sp. zn. II. ÚS 171/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem se sídlem 500 03 Hradec Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 35 Co 540/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, která je soudní exekutorkou, svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva zaručovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - usnesení Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 17 Nc 3137/2002, ze dne 21. 3. 2007, byla zastavena exekuce, nařízená k návrhu oprávněné obchodní společnosti CS SPED, s.r.o., vedená proti povinné obchodní společnosti LOGISTIC CZ s.r.o., jejímž provedením byla pověřena stěžovatelka. Soud dále rozhodl, že oprávněná obchodní společnost je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech exekuce částku 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci usnesením. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným usnesením, také s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, výrok soudu o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá povinnost zaplatit stěžovatelce náklady exekuce. Ve výroku o zastavení exekuce usnesení soudu prvého stupně zůstalo nezměněno. Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Svůj měnící výrok soud odůvodnil tím, že oprávněná se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustila. Oprávněná má vždy právo domáhat se uspokojení své vymahatelné pohledávky formou exekuce nařízené podle exekučního řádu a v okolnosti, že povinná zanikla a byla vymazána z obchodního rejstříku (v dané věci po zahájení exekučního řízení), procesní zavinění oprávněné spatřovat nelze.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04, dovozuje, že náhrada nákladů exekuce musí být vždy uložena oprávněnému nebo povinnému, nelze však rozhodnout tak, že exekutorovi nebude přiznána vůbec - s výjimkou situace upravené v ust. §11 odst. 5 vyhl. č. 330/2001 Sb., o kterou však v daném případě evidentně nejde. Je toho názoru, že pokud došlo k zániku povinné a tím ke ztrátě způsobilosti být nadále účastníkem exekučního řízení, měla být náhrada nákladů řízení uložena dle §89 exekučního řádu oprávněné. Jestliže tedy obecný soud vůbec nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce, zasáhl tím, podle názoru stěžovatelky, do práva na majetek ve smyslu §3 exekučního řádu a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost není důvodná.
Argumentace ústavní stížnosti vychází z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/2004, jehož se také výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva. Stěžovatelka však pomíjí, že i v poměru k tomuto nálezu zaujalo plénum Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou aplikace a výkladu ustanovení §87 a §89 exekučního řádu ve vazbě na ust. §271 odst. 1 o. s. ř. - tedy ustanovení, jejichž výklad podal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Z odůvodnění uvedeného stanoviska nutno pro posuzovaný, byť i skutkově odlišný, případ zdůraznit jednak odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983) a konstatování, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dává souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků, jakož i závěr, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. S uvedeným stanoviskem, jímž je senát rozhodující tuto věc také vázán, není zdůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Ústavní soud tak učinil závěr, že odvolací soud v daném případě, v němž k zastavení exekuce došlo pro nastalý nedostatek podmínky řízení v důsledku zániku povinné, postupoval při rozhodování o nákladech exekuce ústavně konformním způsobem a k zásahu do práv zaručovaných článkem 11 Listiny základních práv a svobod tak nemohlo dojít.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu