ECLI:CZ:US:2008:2.US.1734.08.1
sp. zn. II. ÚS 1734/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Energoinvest CZ, a. s., se sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem Žitná 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008, č. j. 30 UL 12/2008-9, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka shora specifikované rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž jí byl zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 500/2003. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího základního práva na projednání věci bez zbytečného odkladu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu, konkrétně stanovení lhůty pro předložení dovolání stěžovatelky Nejvyššímu soudu České republiky. V ústavní stížnosti uvedla, že podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu, o které bylo nejprve zahájeno samostatné řízení. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 došlo ke spojení této věci s dalšími žalobami jiných žalobců. Ve společném řízení pak příslušný soud rozhodl o jednotlivých žalobách různě, přičemž její žaloba byla odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, avšak rozsudek soudu prvního stupně byl ve vztahu k ní potvrzen, zatímco ohledně některých dalších žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 16. července 2007 dovolání. Soud prvního stupně dovolání dovolacímu soudu nepředložil a rozhodl se nejprve dokončit řízení ohledně těch věcí, ve kterých mu byla věc odvolacím soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatelka se návrhem podaným dne 5. 6. 2008 Městskému soudu v Praze domáhala postupem podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 5 byla ve věci 20 C 500/2003 určena lhůta pro předložení jejího dovolání Nejvyššímu soudu. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tento návrh zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že příslušný soud sice může procesnímu soudu stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, avšak nesmí porušit jeho nezávislost při rozhodování sporu, která je zaručena ústavním pořádkem. Smyslem tohoto řízení je odstranění průtahů v řízení, a proto procesnímu soudu nelze nařizovat, jak má při projednávání a rozhodování jednotlivých věcí postupovat. Z toho pak dovodil, že procesnímu soudu lze stanovit lhůtu ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení procesní soud již rozhodl a je v prodlení s jejich provedením a nebo jejichž provedení je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci stejně musí být podle zákona učiněny. V souzeném případě měl procesní soud dvě možnosti, buď pokračovat v řízení anebo předložit věc dovolacímu soudu k vyřízení dovolání. Městský soud pak uzavřel, že bylo věcí procesního soudu, aby si sám zvolil způsob postupu v řízení, pokud je tento postup v souladu s účelem řízení. Jestliže zvolil jeden ze dvou možných postupů, z nichž každý by byl v souladu s uvedeným účelem, nelze v tomto postupu spatřovat průtahy v řízení.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut její návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, neboť ve shora popsaném postupu procesního soudu spatřuje průtahy v řízení, a tudíž porušení ústavním pořádkem garantovaného práva na soudní rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Poukazuje na ustanovení §241b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ze kterého vyplývá, že v řízení o dovolání platí obdobně ustanovení §210 odst. 3 o. s. ř., kterým se soudu ukládá předložit dovolání dovolacímu soudu, jakmile uplynula lhůta k podání dovolání všem účastníkům řízení a jakmile soud provede všechna zákonem stanovená šetření. Nesouhlasí s důsledkem plynoucím z ústavní stížností napadeným rozhodnutím, spočívajícím v tom, že je ve skutečnosti nucena čekat, až se projednají žaloby jiných žalobců. Poukazuje na to, že žalobu podala v samostatném řízení a takto byla vedena, a to, že soud ji spojil k projednání s dalšími žalobami jiných žalobců, nemůže být důvodem mnohaletých průtahů. Podle jejího názoru, pokud bylo možné věci spojit, je možné je opět "rozdělit" a odvolává se na ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Městský soud v Praze se ve svém vyjádření především odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí. K možnosti vyloučení věci stěžovatele k samostatnému řízení uvedl, že to v daném případě neumožňuje speciální úprava řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Odkazuje na ustanovení §250b odst. 1 o. s. ř., podle kterého s žalobou v tomto typu řízení jsou spojeny ke společnému řízení další žaloby, které byly podány ve věci, o níž správní orgán rozhodl stejným rozhodnutím dříve, než soud prvního stupně.
Ústavní soud je vázán petitem návrhu. Ten se v daném případě omezuje pouze na zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 30 UL 12/2008-9. Tím je vymezen rozsah přezkumu ústavnosti pouze na řízení před Městským soudem v Praze ve věci návrhu stěžovatelky, aby postupem podle §174a zákona o soudech a soudcích, byla Obvodnímu soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 20 C 500/2003 určena lhůta pro předložení jejího dovolání Nejvyššímu soudu. Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkou stěžovatelky, týkající se možnosti vyloučení její věci k samostatnému projednání procesním soudem, neboť to nebylo předmětem návrhu podle §174a zákona o soudech a soudcích, kterým se zabýval Městský soud v Praze v řízení, které je ústavní stížností napadeno. Z tohoto důvodu také nezasílal vyjádření Městského soudu stěžovatelce, protože jediné novum v něm uvedené se týkalo možnosti vyloučení věci k samostatnému projednání.
Ústavní soud zaujal k otázce ústavnosti ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích zásadní stanovisko ve svém plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 60/04. Vyslovil se v tom smyslu, že tato zákonná úprava míří na případy nečinnosti ze strany soudu a ne na taktiku vedení řízení a je především věcí nadřízeného soudu, aby rozlišil, kdy se jedná o nečinnost a kdy o taktiku vedení řízení. V uvedeném nálezu dále uvedl, že "řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce". Z těchto zásad Městský soud v Praze vycházel. Jeho úvahy jsou shora popsány a zcela korespondují s názorem Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném plenárním nálezu.
Ústavní soud postup soudu v projednávané věci přezkoumal z hlediska práva jednotlivce zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které se výslovně dotýká průtahů v řízení, resp. nepřiměřené délky řízení. Podle článku 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ústavní soud jsa vázán petitem návrhu nemohl se zabývat postupem procesního soudu, přičemž z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tam jsou nasměrovány především výtky stěžovatelky. Ty však nedoznaly odrazu v návrhu podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, a tudíž k nim nemohl Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity přihlížet. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud z těchto důvodů došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu