ECLI:CZ:US:2008:2.US.1787.07.1
sp. zn. II. ÚS 1787/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného Mgr. Věrou Matoušovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 18, Ostrava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 4. 2007 č. j. 4 ZT 346/2006 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 0Nt 12011/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 5, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Ostravě bylo rozhodnuto o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu, přičemž současně trvá důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu. Ke stížnosti stěžovatele bylo napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě usnesení okresního státního zastupitelství zrušeno a nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu a důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu pominul. Písemný slib stěžovatele nebyl přijat a bylo rozhodnuto, že nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka.
Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatele o vyhotovení napadeného usnesení okresního státního zastupitelství skutečně dne 20. 4. 2007, tj. ve lhůtě 3 měsíců ode dne právní moci předchozího usnesení okresního státního zastupitelství ze dne 2. 1. 2007. Stěžovatel vyslovil tuto pochybnost již ve stížnostním řízení před okresním soudem, který ji zhodnotil jako neodůvodněnou. Dle stěžovatele z doručenky vazební věznici neplyne, že by obsahem mělo být právě usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 4. 2007, ani, že se týká stěžovatele.
Touto námitkou stěžovatele, uplatněnou již při jednání okresního soudu, se stížnostní soud zabýval a řádně se s ní vypořádal. Okresní soud zkoumal při ústním jednání (za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájkyně) otázku doručení předmětného usnesení, včetně faxového doručení vazební věznici (dne 20. 4. 2007). Pakliže poté dovodil nemožnost vyhotovení předmětného usnesení po dni 20.4.2007, lze takový závěr soudu považovat za racionálně logicky obhájený a je možné jej zhodnotit jako ústavně konformní.
Dále stěžovatel vytýká napadenému usnesení nedostatečnou konkrétnost a nedostatečně závažné důvody pro prodloužení vazby dle §71 odst. 4 trestního řádu. V době rozhodování okresního státního zastupitelství byly všechny úkony, které bylo nutno dle předcházejícího usnesení ze dne 2. 1. 2007 učinit, již provedeny. Ani další podmínka pro prodloužení vazby dle §71 odst. 4 trestního řádu, nebyla dle stěžovatele dostatečně odůvodněna, okresní soud pouze příkladmo uvádí "např. pro neznámý pobyt odsouzeného". Stěžovatel je cizím státním příslušníkem, ale v České republice žije 16 let na základě povolení k trvalému pobytu. Ke spáchání trestného činu se nepřiznal, ve věci ale vypovídal a nejsou žádné konkrétní poznatky, které by odůvodňovaly obavu z jeho skrývání. (V současnosti žije již 3 roky se svou družkou v bytě, kde má řádně uzavřenou nájemní smlouvu, v České republice má pevné rodinné, přátelské i profesní vazby a bojí se vrátit do své vlasti vzhledem k politické situaci.)
Ústavní soud konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout zpravidla toliko tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Především obecné soudy jsou povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (viz ust. §67 tr. ř.) vztahujících se k důvodům vazby a při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. To platí obdobně v relaci k podmínkám dle §71 odst. 4 trestního řádu
Kritéria uvedená v §71 odst. 4 věta druhá trestního řádu vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru odůvodňujícího další držení vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě ve smyslu ust. §71 odst. 4 věta prvá trestního řádu) skončit, a druhou stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí zmaření nebo podstatně ztížení dosažení účelu trestního stíhání.
Ústavní soud poukazuje na řádně odůvodněné úvahy a zhodnocení těchto podmínek v napadených rozhodnutích. Pokud se jedná o první podmínku, napadená usnesení odůvodnila její naplnění obtížností věci (zejména vyhodnocení velkého množství realizovaných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a následných úkonů trestního řízení), rozsáhlostí celého dokazování a dále nezbytností zjistit přesná místa pobytu osob stěžovatelem navržených k výslechu. Nezanedbatelným faktorem v této věcí byla rozsáhlost spisového materiálu (13 svazků o několika tisících stranách týkajících se 8 obviněných) a umožnění spoluobviněným a jejich obhájcům se s ním seznámit. Naplnění druhé podmínky orgány činné v trestním řízení odůvodnily konkrétními skutečnostmi opodstatňujícími existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, čehož logickou konsekvencí by mohlo být zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. V této souvislosti argumentovaly, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, jako takový má úzké vazby na další osoby zdržující se mimo území České republiky, a tedy možnost nalézt zázemí v cizině. V souvislosti s vytýkaným jednáním se prokazatelně pohyboval po celém území České republiky a před jeho zadržením policejním orgánem byl vydán předchozí souhlas státního zástupce s jeho zadržením dle §76 odst. 1 trestního řádu. Dále uvedly, že stěžovatel je s ohledem na závažnost a rozsah vytýkaného jednání, druh distribuované drogy (heroin), úlohu, kterou měl v celém případu hrát, skutečnost, že se měl vytýkaného jednání dopouštět ve zkušební době podmíněného odsouzení, a konečně vysokou trestní sazbu stanovenou v §187 odst. 2 trestního zákona, reálně ohrožen uložením výrazného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ústavní soud konstatuje, že napadenými usneseními tvrzené naplnění citovaných legálních podmínek není v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Na tomto základě - tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele - Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým.
předseda senátu