ECLI:CZ:US:2008:2.US.181.08.1
sp. zn. II. ÚS 181/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. K., zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, se sídlem nám. J. M. Marků 92, 563 01 Lanškroun, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 22 Cdo 2570/2006-111, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2006, č. j. 19 Co 241/2006-94, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. ledna 2006, č. j. 10 C 114/2004-72, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Žalobkyně (stěžovatelka) se v řízení domáhala určení, že rodinný dům blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "předmětná nemovitost") je předmětem společného jmění manželů žalobkyně a prvního žalovaného. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č. j. 10 C 114/2004-72, návrh na určení, že stavba předmětné nemovitosti je součástí společného jmění manželů V. K. a Mgr. J. K., zamítl. Konstatoval, že v řízení nebyl prokázán úmysl manželů (žalobkyně a prvního žalovaného) zahrnout předmětnou nemovitost do společného jmění.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 19 Co 241/2006-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným. Kromě jiného konstatoval, že označení stavebníka v rozhodnutí správního úřadu o povolení stavby není ještě důkazem o tom, kdo je vlastníkem stavby. Je-li jako stavebník označena osoba odlišná od té, která tvrdí, že je vlastníkem stavby a osoba označená jako stavebník tvrzené vlastnictví popírá, musí ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem, prokázat, že vlastnictví nabyl. Způsob financování stavby přitom není výlučným kritériem pro posouzení vlastnictví. Pro úspěch žaloby v dané věci by tedy muselo být prokázáno, že to byla žalobkyně a první žalovaný, kdo za trvání svého manželství měli úmysl dům postavit a nabýt jeho vlastnictví do společného jmění manželů, nebo že to byl jeden z manželů, kdo se rozhodl pro stavbu domu, kterou realizoval a v rámci režimu §144 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") pak došlo ke vzniku společného jmění, a třetí osoba, označená jako stavebník, neměla úmysl stavbu do svého vlastnictví nabýt. Žalobkyně však ve svém tvrzení, že existoval úmysl postavit dům ve společném jmění, zůstala osamocena a žádný z důkazů pro její verzi nesvědčí.
Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 22 Cdo 2570/2006-111, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu při posuzování přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neshledal otázku zásadního právního významu. Konstatoval, že v dané věci bylo na žalobkyni, aby prokázala, že dům postavili s manželem společně a vlastnické právo němu nabyli za trvání manželství oba manželé, nebo alespoň jeden z nich; teprve pokud by byla tato skutečnost zjištěna, uplatnila by se zákonná domněnka, uvedená v §144 obč. zák. Tak tomu však nebylo; proto je posouzení rozložení důkazního břemene provedené soudy v nalézacím řízení správné. Pokud jde o posouzení toho, kdo byl stavebníkem domu a tudíž nabyl vlastnictví, je třeba uvést, že tu byly jak okolnosti nasvědčující možnému nabytí jedním z manželů, příp. oběma (úvěr na pořízení stavby), tak i okolnosti toto nabytí popírající (stavebníkem ve stavebním řízení nebyl nikdo z nich, práce zařizovala druhá žalovaná apod.). Hodnocení těchto skutečností, vyplývajících z provedeného dokazování, je věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv spatřuje v nesprávném výkladu a aplikaci zásady důkazního břemene provedeném soudy v nalézacím řízení. S ohledem na odůvodnění vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání vyplývá, že důkazní břemeno spočívalo v prokázání nabytí vlastnictví alespoň jedním z manželů za trvání manželství. Tato skutečnost byla ovšem dle názoru stěžovatelky prokázána, resp. z provedených důkazů vyplývá, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelka a první žalovaný za trvání manželství ze společných prostředků (částečně) financovali výstavbu rodinného domu. Poměřováno kritérii dovolacího soudu splnila stěžovatelka všechny předpoklady k prokázání skutečnosti, že za trvání svého manželství nabyla ze společných prostředků určitou majetkovou hodnotu a může legitimně očekávat aplikaci §144 obč. zák. Dle názoru stěžovatelky bylo tedy na žalovaných, aby předložili důkaz o tom, že předmětná nemovitost není součástí společného jmění, což by v daném případě prokázal zřejmě důkaz o převodu či přechodu vlastnického práva, neboť z důkazního řízení vyplynulo, že předmětná nemovitost jako věc v právním smyslu vznikla ještě předtím, než byl bez souhlasu stěžovatelky změněn stavebník.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí opětovně zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Ústí nad Orlicí příslušný spis (sp. zn. 10 C 114/2004).
V dané věci stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů v nesprávném výkladu a aplikaci zásady důkazního břemene soudy v nalézacím řízení. Vyslovuje přitom přesvědčení, že v řízení bylo prokázáno financování stavby ze společných prostředků manželů a bylo na žalovaných, aby předložili důkaz, že předmětná nemovitost není součástí společného jmění. Stěžovatelka tak svými argumenty polemizuje s hodnocením důkazů a Ústavnímu soudu předkládá svůj vlastní názor na řešení a posouzení věci, aniž by však své protichůdné názory vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zásadně nepřísluší. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná.
Obecné soudy v projednávaném případě provedly poměrně obsáhlé dokazování a z jeho výsledků učinili závěr, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by předmětná nemovitost byla součástí společného jmění. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, tento závěr není v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními (tvrzení stěžovatelky, že předmětná nemovitost byla od počátku zamýšlena jako součást společného jmění manželů, zůstalo oproti tvrzení žalovaných podpořeném svědeckými výpověďmi dalších osob osamoceno), takže není dán důvod pro zásah ze strany Ústavního soudu. K tomu lze uvést, že povinnost důkazního břemene se primárně vztahuje na žalobce, který podáním žaloby aktivizuje soudní řízení a jehož vedle břemene tvrzení právně významných skutečností stíhá též břemeno tato svá tvrzení prokázat. Z hlediska procesní úspěšnosti žalovaného pak postačí, jestliže se mu podaří alespoň zpochybnit žalobcova tvrzení, pokud je přímo nevyvrátí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu