ECLI:CZ:US:2008:2.US.1833.08.1
sp. zn. II. ÚS 1833/08
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky I. D., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 5 Cmo 74/2008, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 16 Cm 528/1996, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základního práva na spravedlivý proces, a to s odvoláním na čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo odmítnuto jako opožděně podané odvolání stěžovatelky do rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 2002, č. j. 16 Cm 528/96-96, jímž bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit Komerční bance, a. s., částku 3.205.063,01 Kč. Uvedený rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 25. 7. 2002 uložením na poště. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrzeno. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka ještě dovoláním, které podala současně s ústavní stížností. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s ustanovením §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Stěžovatelka ve shodě s tím, co uváděla i v řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti namítá, že se v době doručování rozsudku Krajského soudu v Ostravě nezdržovala v místě, kde je hlášena k trvalému pobytu. Uvedla, že na této adrese se zdržovala její dcera, které tento byt přenechala, a sama bydlela na adrese Karviná, Osvobození 1356. Doporučené zásilky do vlastních rukou si vyzvedávala na poště, neboť dcera jí výzvy k vyzvednutí předávala. V době doručování předmětného rozsudku se však nezdržovala ani na adrese shora uvedené, ale krátkodobě pobývala na chalupě svých dětí v Domaslavicích. Proto jí dcera vyrozumění o doporučené zásilce nedoručila.
Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že neprovedly všechny jí navržené důkazy k prokázání tvrzených skutečností o místě svého faktického trvalého pobytu a o pobytu na chalupě v Domaslavicích, kde se zdržovala v době doručování meritorního rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Zpochybňuje závěr krajského soudu, dle kterého nebylo důvodu pochybovat, že se stěžovatelka zdržuje na adrese trvalého pobytu, neboť jí tam opakovaně písemnosti doručoval. Poukazuje na to, že zákon účinnost náhradního doručení neváže na přesvědčení doručujícího soudu ve správnost adresy toho, komu je doručováno, ale výhradně na to, zda se adresát na uvedené adrese skutečně zdržuje. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv v odvolání navrhla řadu důkazů, zejména svědeckých, tyto neprovedl, přitom však konstatoval, že svá tvrzení neprokázala.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti za situace, kdy stěžovatelka podala současně dovolání. V ústavní stížnosti výslovně uvedla, že je jí známa stávající judikatura Nejvyššího soudu, podle níž je její dovolání nepřípustné. Přesto však tento názor nepovažuje za tak jednoznačný, aby mohla možnost úspěchu tohoto opravného prostředku zcela vyloučit. Nyní, kdy Ústavní soud o této věci rozhoduje, Nejvyšší soud již dovolání jako nepřípustné odmítl. Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, byla ústavní stížnost podána včas a s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu zde není žádná další překážka věcného posouzení ústavní stížnosti. Tak také Ústavní soud učinil; dospěl přitom k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Cm 528/1996, který si vyžádal, zjistil, že stěžovatelka byla pravidelně obesílána na adrese hlášeného trvalého pobytu. Zásilky do vlastních rukou vypravované na tuto adresu přebírala a jednání u soudu se aktivně účastnila. Ve spise je na č. l. 48-50 založeno její obsáhlé vyjádření, dne 4. 4. 2002 se účastnila jednání, při kterém byla provedena podstatná část dokazování a které bylo odročováno jednak proto, že si stěžovatelka vyhradila lhůtu na vyjádření k pravosti a správnosti při tomto řízení provedených listinných důkazů, a dále proto, že soud uložil žalobci doplnit dokazování. Na další nařízené jednání se stěžovatelka omluvila ze zdravotních důvodů a jednání bylo odročeno na neurčito. Další jednání bylo nařízeno na den 8. 7. 2002. Předvolání k tomuto jednání, které soud doručoval na tutéž adresu jako předchozí zásilky, bylo na poště uloženo 3. 6. 2002 a nebylo stěžovatelkou vyzvednuto. Soud konstatoval fikci doručení a vydal usnesení, že bude jednat v její nepřítomnosti. Při tomto jednání dokončil dokazování a odročil již jen za účelem vyhlášení rozsudku; ten vyhlásil dne 11. 7. 2002.
Z uvedeného spisu dále vyplývá, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud provedly obsáhlé dokazování k vyvrácení zákonné domněnky vyplývající ze znění ustanovení §46 odst. 4 a 5 občanského soudního řádu. Především odvolací soud v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložil, proč na základě provedených důkazů nebyla vyvrácena domněnka, že se stěžovatelka v době doručování rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Cm 528/96-96 na adrese uvedené v soudním spise zdržovala. Pokud jde o námitku neprovedení všech v odvolání navržených důkazů, Ústavní soud konstatuje, že na jednání před odvolacím soudem se právní zástupce stěžovatelky po poučení ze strany soudu vyjádřil tak, že žádné návrhy na doplnění dokazování již tvrzených skutečností nemá, nic dalšího netvrdí ani žádné nové důkazy nenavrhuje. K tomu dále Ústavní soud poznamenává, že za relevantní důkazní návrh nelze považovat návrh podmíněný, jaký stěžovatelka v odvolání učinila. Poté, co rozebrala dokazování provedené před soudem prvního stupně a vyložila své stanovisko ke skutkovým zjištěním, totiž podmínila provádění dalších důkazů slovy "pokud má soud za to, že takové zjištění není dostatečné...nabízím jako důkaz...".
Ústavní soud nezjistil porušení pravidel spravedlivého procesu ze strany obecných soudů. Nad rámec uvedeného poznamenává, že stěžovatelka jako účastník samozřejmě o probíhajícím řízení věděla. Účastnila se jednání, při kterém byla provedena podstatná část důkazů, a musela si být tudíž vědoma, že se řízení chýlí ke konci. Přesto se o další průběh řízení nezajímala. Na soud se obrátila až za tři a půl roku poté s odvoláním proti rozsudku, o kterém tvrdila, že jeho obsah zjistila ze soudního spisu. Toto období nezájmu o průběh uvedeného řízení nijak nevysvětluje, což na věrohodnosti jejích tvrzení o místě pobytu v době doručování rozsudku nepřidává. Jen na okraj je možné dále zmínit i to, že stěžovatelka nijak nevysvětluje převzetí zásilky do vlastních rukou doručované dne 3. 6. 2002, která obsahovala vyrozumění o jednání na den 8. 7. 2002, stejně tak jako nevysvětluje svoji nečinnost po jednání konaném dne 4. 4. 2002, ačkoliv na závěr tohoto jednání žádala o poskytnutí lhůty, aby se mohla vyjádřit ke správnosti a pravosti listin, kterými bylo soudem provedeno týž den dokazování.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu