ECLI:CZ:US:2008:2.US.1846.08.1
sp. zn. II. ÚS 1846/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatele DIPRO trade, s. r. o. se sídlem Rezkova 703/61, 602 00 Brno, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2008, č. j. 27 Co 125/2006-115, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a INKASO CB, s. r. o., se sídlem Hosín 176, 373 41 Hluboká nad Vltavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí a tvrdí, že jím došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněného práva na spravedlivý proces zakotveného v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před Městským soudem v Brně se vedlejší účastník proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 20.361,80 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že opravil jejich výši, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Odvolací soud totiž zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně, a dále dokazování doplnil znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví, a poté se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Stěžovatel v tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení zásady dvouinstančnosti řízení.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 46/2004. Z jeho obsahu zjistil, že odvolací soud provedl znovu dokazování sdělením obsahu listin, jejichž obsah byl již sdělen k důkazu soudem prvního stupně. Poté s ohledem na námitky stěžovatele doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k prokázání pravosti podpisů na těchto listinách. Po provedení tohoto důkazu pak rozhodl napadeným rozsudkem. V písemném odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil důvody svého postupu, především proč provedl doplnění dokazování v odvolacím řízení a věc k doplnění dokazování nevracel soudu prvního stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny, a článku 1 Ústavy České republiky.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a soudního spisu nezjistil, že by vůči stěžovateli byla porušena pravidla procesu, jak je namítáno v ústavní stížnosti. Občanský soudní řád v ustanovení §213 odst. 2 stanoví podmínky, za nichž lze dokazování v odvolacím řízení zopakovat a v ustanovení §213 odst. 4 podmínky, za nichž lze dokazování v odvolacím řízení doplnit. Odvolací soud z těchto ustanovení vycházel a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vyložil proč volil postup podle citovaných ustanovení zákona. K tomuto postupu je třeba dodat, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") garantuje dvouinstančnost řízení jen v trestních věcech. V civilních věcech je na vůli členských států Úmluvy, jaká pravidla si stanoví pro odvolací řízení v civilních věcech a zda-li ho vůbec připustí. Smyslem úpravy provedené výše citovanými ustanoveními občanského soudního řádu je urychlit celé řízení a umožnit odvolacímu soudu doplnit řízení a předejít tak zbytečným průtahům řízení, spojeným s vrácením věci soudu prvního stupně tam, kde proto jsou splněny zákonné podmínky. Jde o naplnění ústavně zaručeného práva každého účastníka řízení na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, jak je toto právo formulováno v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu