ECLI:CZ:US:2008:2.US.185.05.1
sp. zn. II. ÚS 185/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (OOA-S), se sídlem Praha, Masarykovo nábřeží 250, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, se sídlem Zlín, Nábřeží 599, proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 9. 2. 2005 ve věci sp. zn. 2292/2005 a rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 8. 12. 2004 ve věci sp. zn. 12317/2001/717, spojené s návrhem na zrušení §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že Ministerstvo kultury napadeným rozhodnutím spolu s rozhodnutím jemu předcházejícím porušilo jeho ústavně zaručená práva, především právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vykonávat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Ministerstvo kultury (dále jen "ministerstvo") vydalo napadeným rozhodnutím ze dne 8. 12. 2004 k tíži stěžovatele předběžné opatření, kterým mu uložilo zdržet se v rozsahu podle §95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb. výkonu kolektivní správy majetkových práv autoru obrazové složky audiovizuálních děl v oboru výtvarném, tj. kameramanů, architektů, scénografů a ostatních výtvarníků. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který ministr kultury rozhodnutím ze dne 9. 2. 2005 zamítl.
Stěžovatel podrobně poukazuje na průběh řízení, v němž k vydání předběžného opatření došlo. Stěžovatel vykonával z titulu rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 7. 1997 hromadnou správu práv autorů pro obor výtvarný, včetně obrazové složky audiovizuálních děl, a obor architektonický v rozsahu oblastí uvedených v §2 odst. 1 písm. c), e), f), g) a i) zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných. V souvislosti s přijetím nového autorského zákona č. 121/2000 Sb. byl i nově upraven institut kolektivní správy (§95 až 104). Do nového autorského zákona bylo začleněno rovněž přechodné ustanovení, které obsahovalo zákonný příkaz jednání ministerstvu vydat v zákonné lhůtě příslušným osobám nová oprávnění. Ministerstvo však stěžovateli toto oprávnění nevydalo.
Dne 1. 8. 2001 zahájilo ministerstvo řízení o odnětí oprávnění k výkonu kolektivní správy. Dne 21. 1. 2002 bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí o části odnětí (obrazová a výtvarná složka audiovizuálních děl). Toto odnětí bylo v rozkladovém řízení dne 14. 6. 2002 potvrzeno. Nejvyšší správní soud však rozhodnutí ministerstva ze dne 14. 6. 2002 zrušil.
Stěžovatel poukazuje na to, že ministerstvo okamžitě po odnětí oprávnění stěžovateli udělilo totožnou část oprávnění občanskému sdružení DILIA. Po rozsudku Nejvyššího správního soudu však nastala situace, kdy správou shodné části oprávnění byli pověřeni dva kolektivní správci.
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí o uložení předběžného opatření, kterým mu bylo uloženo zdržet se výkonu kolektivní hromadné správy vymezených práv, není řádně odůvodněno. Neuvádí, jaké skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, ani jakými skutečnostmi byl správní orgán při provádění důkazů veden. Stěžovatel se dále domnívá. Že ministerstvo neodůvodnilo, proč je předběžným opatřením nezbytně nutné zamezit výkonu kolektivní správy stěžovatelem v celém rozsahu a proč nestačilo uložení takového omezení jen pro část pravomocí kolektivního správce. Stěžovatel také poukazuje na Průběžnou zprávu veřejného ochránce práv ze dne 5. 1. 2005 a na jeho Závěrečné stanovisko ze dne 16. 3. 2005, v nichž veřejný ochránce práv označil předběžné opatření za nezákonné.
Dne 8. 9. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, kde stěžovatel uvádí, že řízení o odnětí oprávnění k výkonu hromadné resp. kolektivní správy, v jehož rámci došlo k vydání napadených rozhodnutí, bylo dne 19. 7. 2005 zastaveno. V důsledku zastavení řízení o odnětí oprávnění pozbylo také předběžné opatření ministerstva účinků. Stěžovatel však tvrdí, že výrok nálezu Ústavního soudu nepovažuje pouze za akademický, ale má pro něj právní význam. Proto se i nadále dovolává toho, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně zaručených práv.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízeni, ministerstvo, k vyjádření.
Ministerstvo navrhlo odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť směřuje proti rozhodnutím, která pozbyla účinnosti nabytím právní moci rozhodnutí
ministerstva o zastavení řízení o odnětí oprávnění. Se zřetelem na tuto skutečnost navrhuje, aby byl odmítnut i návrh na zrušení §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.
Ústavní soud po posouzení věci dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevné neopodstatněný.
Ústavní soud nestojí ani nad Ústavou, ani nad ústavodárcem a jeho role ve vztahu k orgánům moci výkonné a zákonodárné je rolí kontrolora a omezovatele těchto mocí v případech, kdy vybočí z mezí ústavnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/04 ze dne 9. 7. 2004, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, s. 425 a násl.). Pokud správní úřady, u nichž se jedinec může v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat svého práva, stejně jako i soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Protože Ústavní soud není při své rozhodovací činnosti správním orgánům ani obecným soudům instančně nadřazen, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva. Opačná situace ovšem nastává, jestliže postupem správních orgánů nebo obecných soudů dochází k takovým procesním pochybením, která ve svém důsledku vedou i k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě hodnotil, zda bylo v posuzované věci ministerstvo nečinné a zda tímto postupem a rozhodnutími v rámci řízení vydanými byla dotčena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Dle tvrzení stěžovatele vydáním předběžných opatření a omezením jeho oprávnění Ministerstvo kultury zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv, především proto, že předběžné opatření nebylo řádně odůvodněno.
Ústavní soud připomíná, že v souladu s §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti oprávněn ten, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu i z nauky (srov. Filip, J. - Holländer, P. - Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena toliko proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Stěžovatel musí být tedy zásahem již nebo ještě postižen a napadený zásah musí v jeho právní sféře vyvolával právní následky (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. US 284/04 ze dne 31.8. 2004 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 34, Nález č. 123, sír. 269).
Protože řízení, v jehož rámci došlo k vydání předběžného opatření, bylo rozhodnutím ministerstva ze dne 19. 7. 2005 pravomocně zastaveno, čímž i předběžné opatření pozbylo na účinnosti, nedá se nadále hovořit o trvajícím zásahu orgánu veřejné moci, jehož existence je jednou z nutných podmínek úspěšnosti ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud podaný návrh shledal návrhem zjevně neopodstatněným a jako takový jej ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednáni odmítl.
Návrh na zrušení §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., je návrhem akcesorickým, který sdílí osud ústavní stížnosti a s ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti se jím Ústavní soud nemohl zabývat..
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu