ECLI:CZ:US:2008:2.US.1871.07.1
sp. zn. II. ÚS 1871/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. J. H., zastoupeným JUDr. Ivanem Muchou, advokátem se sídlem Liberec, Valdštejnská 356, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006 ve věci sp. zn. 2 Ds 25/2006 a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007 ve věci sp. zn. 1 Skno 2/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti rubrikovaným rozhodnutími, jimiž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím kárného senátu vrchního soudu byl stěžovatel uznám vinným kárným proviněním dle §87 zákona č. 6/2002 Sb. a dle §88 odst. 1 písm. b) téhož zákona mu bylo uloženo kárné opatření ve formě snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku. Kárný senát Nejvyššího soudu v řízení o odvolání shledal rozpor výroku o vině napadeného rozhodnutí s Nejvyšším soudem formulovanými zásadami pro posuzovaní kárné odpovědnosti soudce za zaviněné průtahy v řízení, proto napadené rozhodnutí zrušil. Znovu rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným a uložil mu stejný trest jako Vrchní soud v Praze.
Porušení svých základních práv, v prvé řadě čl. 8 odst. 2 Listiny, spatřuje stěžovatel především v tom, že v kárném řízení bylo rozhodnuto o jiném skutku, než který mu byl vytýkán v návrhu, čímž mělo dojít k porušení práva na obhajobu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
S většinou stěžovatelových námitek se Ústavní soud vyrovnal již v obsahově obdobném podání stěžovatele, o němž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 1. 10. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 1068/07 a na jehož odůvodnění Ústavní soud na tomto místě taktéž odkazuje.
Pokud se jedná o námitku jdoucí nad rámec výše uvedeného podání, týkající se totožnosti skutku, uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podání stěžovatele však Ústavní soud posuzoval pouze z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Předmětem úpravy ustanovení čl. 8 Listiny je totiž lidská svoboda (ve smyslu habeas corpus); dovolávání se tohoto ustanovení v souvislosti s kárným řízením, v němž osobní svoboda stěžovatele není ani toliko nepřímým objektem řízení, proto nemůže být případné. Na této věci nic nemůže změnit ani přiměřené použití trestního řádu dle §25 zákona č. 7/2002 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 650/04).
V případě námitky stěžovatele týkající se otázky totožnosti skutku se jedná o námitku, kterou stěžovatel vznesl již v rámci odvolacího řízení a se kterou se kárný senát Nejvyššího soudu - dle mínění Ústavního soudu - vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem vyrovnal na s. 6 napadeného rozhodnutí.
Ústavnímu soudu tak v projednávané věci zbývalo posoudit, zda v řízení jako celku nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že se kárné senáty soudů obou stupňů dostatečně do hloubky zabývaly posouzením jednání stěžovatele a daly mu možnost se k vytýkaným porušením vyjádřit. Všechny zjištěné skutečnosti byly zhodnoceny ve vzájemných souvislostech a z nich vyvozeny odpovídající právní závěry. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárné senáty Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu postupovaly svévolně, ignorovaly zjištěné skutečnosti a pro své závěry neměly oporu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že během kárného řízení bylo mimo jiné konstatováno, že stěžovatel měl k 1. 1. 2006 ve svém senátu "k vyřízení celkem 11 neskončených věcí T. Z těchto 11 věcí bylo 9 věcí starších 5 let. Ačkoliv mu od 19. 3. 2004 byl zcela zastaven nápad nových věcí T a účinnost tohoto opatření byla zachována i v roce 2005 a 2006 se záměrem přimět soudce a umožnit mu soustředit se na vyřízení 11 trestních věcí vyřizovaných jím nepřiměřenou dobu z hlediska délky soudního trestního řízení, ke dni 20. 9. 2006, kdy byl odvolán z funkce předsedy senátu, zůstalo v jeho soudním oddělení 11 nevyřízených věcí T. Z těchto 1 věc je starší 11 let, 1 věc starší 9 let, 4 věci starší 7 let, 3 věci starší 5 let". Navrhovatel, předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, navíc během řízení poukázal na skutečnost, že uvedených 11 věcí muselo být přiděleno třem jiným soudcům, kteří je budou muset s největší pravděpodobností vyřizovat znovu od začátku. Prizmatem uvedených faktů má Ústavní soud za to, že by-li by v předmětném řízení případně shledán nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jenž by byl relevantní z hlediska porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, potom by se v žádné případě nejednalo o nesoulad v neprospěch stěžovatele.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu