ECLI:CZ:US:2008:2.US.1905.08.1
sp. zn. II. ÚS 1905/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Davídkova 27, Praha 8, proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 30. 6. 2008, č.j. 280/2008 - MOT - T/11, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, č.j. 11 To 60/2008 - 141, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Nt 409/2008, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 7. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele - občana Ruské federace k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutky uvedené v zatýkacím rozkazu ze dne 23. 8. 2007, vydaného Soudem oblasti Sovetski města Brjansk (Rusko), a v přiložených extradičních materiálech Ruské federace, kvalifikovaných jako trestné činy nezákonná výroba, prodej nebo zaslání narkotik, omamných látek nebo jejich analogů podle §228.1 odst. 3 písm. d) tr. zák. Ruské federace, čemuž odpovídá právní kvalifikace trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ČR. Dále městský soud rozhodl o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací. Městský soud v odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že obsah extradičních materiálů ani okolnosti podávané z vlastních výpovědí stěžovatele nezavdávají důvody k opodstatněným pochybnostem, že by šlo o účelové, protiprávní postupy ruských orgánů činných v trestním řízení, motivovaných "pomstou" za to, že stěžovatel nebyl ochoten plnit roli zmanipulovaného svědka obžaloby v režii policie, a dovodil, že jsou splněny všechny podmínky pro vydání stěžovatele, stanovené Evropskou úmluvou o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením zamítl jako nedůvodnou, přičemž konstatoval, že závěr městského soudu, že byly splněny všechny stanovené podmínky a nebyly zjištěny žádné překážky, které by vydání bránily, je správný a je dostatečně odůvodněn.
Následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces shledává zejména v tom, že obecné soudy ani ministr spravedlnosti dostatečně nepřezkoumaly skutkový stav věci a nezabývaly se okolnostmi, za kterých probíhalo v Ruské federaci trestní stíhání stěžovatele, které s velmi vysokou pravděpodobností nebude skýtat záruky dodržování základních práv obviněného v trestním řízení. Poukázal zejména na násilnosti příslušníků policie a ke svému tvrzení přiložil český překlad lékařské zprávy. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy ani ministr spravedlnosti při přezkoumání okolností vyšetřování vůbec nevzaly v úvahu tu skutečnost, že stěžovateli hrozí v Ruské federaci trest odnětí svobody v délce až 20 let, přičemž při kvalifikaci skutku podle norem trestního zákona ČR by mu za totéž jednání hrozil trest odnětí svobody nejvýše ve výměře 5 let, při kvalifikované skutkové podstatě maximálně 10 let. Z toho je dle názoru stěžovatele zřejmé, jak citelný zásah a závažné důsledky má rozhodnutí o povolení vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. Dále navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto se Ústavní soud v daném případě zabýval otázkou, zda v souvislosti s rozhodováním o přípustnosti a povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Ke stěžovatelově námitce ohledně nedostatečného přezkumu skutkového stavu věci a okolností trestního stíhání stěžovatele v Ruské federaci ze strany obecných soudů a ministra spravedlnosti, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelovy námitky nejsou v tomto směru relevantní, neboť při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle §397 odst. 1 tr. řádu příslušný soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, přičemž musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Jak již uvedl Městský soud v Praze, v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§391 a násl. tr. řádu) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.), která zavazuje jak Českou republiku, tak Ruskou federaci. Obecným soudům však nepřísluší zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné nebo zmanipulované, jak tvrdí stěžovatel, a zda se tato osoba stíhaného trestného činu skutečně dopustila. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti. Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 507/98 či III. ÚS 427/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
K námitce stěžovatele ohledně opomenutí skutečnosti, že mu ze strany policejních orgánů Ruské federace hrozí násilnosti, ponižující zacházení a nedodržování jeho základních práv jako obviněného v trestním řízení, Ústavní soud konstatuje následující. Jak Ústavní soud, tak i Evropský soud pro lidská práva (dále "ESLP") se v minulosti několikrát zabývaly otázkou, zda je v souladu s čl. 3 Úmluvy extradice či vyhoštění stěžovatele smluvním státem Úmluvy do státu, o němž stěžovatel tvrdí, že v něm bude podroben mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, přičemž opakovaně zdůraznily, že "vydávající stát má podle Úmluvy jistou odpovědnost za možné následné špatné zacházení s vydaným jedincem a uvedly, že pokud stát vědomě vydá uprchlíka do jiného státu a existují podstatné důvody (substantial grounds) se domnívat, že mu hrozí nebezpečí mučení, ať už se jedná o trestný čin jakkoli závažný, je to jednoduše proti duchu a záměru článku 3." (Viz rozhodnutí ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering proti Spojenému království či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/02, N 54/30 SbNU str. 65).
V nyní posuzovaném případě však samotná tvrzení stěžovatele stran hrozby ponižujícího a násilného chování ze strany policejních orgánů Ruské federace a zmanipulovaného trestního stíhání vůči němu představují pouze obecně konstatovaná a nekonkrétní tvrzení, která ničím nedokládá. Stěžovatelem předloženou kopii českého překladu lékařské zprávy za takový důkaz považovat nelze.
Ústavní soud rovněž za neopodstatněné považuje tvrzení stěžovatele ohledně hrozby nelidského a nepřiměřeně vysokého trestu odnětí svobody za výše popsané skutky kvalifikované jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Součástí protidrogové politiky každého státu je vedle prevence i trestněprávní postih nedovoleného obchodu s drogami a nekontrolovaného nakládání s nimi, přičemž razance a přísnost takového postihu závisí na konkrétních podmínkách daného státu, neboť najít funkční protidrogovou strategii je složité už pro to, že se jedná o průsečík složitých právních, politických a sociálních otázek. Navíc jak Česká republika, tak i Ruská federace jsou součástí celosvětového systému pro kontrolu zneužívaných omamných látek v rámci OSN, který se postupně rozvinul prostřednictvím přijetí řady mezinárodních smluv (např. Jednotná úmluva o omamných látkách (1961), Úmluva o psychotropních látkách (1971) či Úmluva o zákazu ilegálního obchodu s omamnými a psychotropními látkami (1988)), nad jejichž dodržováním dohlíží Mezinárodní výbor pro kontrolu drog (INCB) a jejichž závazky se promítají i do vnitrostátních trestněprávních norem týkajících se drogové problematiky. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že by stěžovatel vydáním k trestnímu stíhání do Ruské federace, která za drogové delikty uplatňuje přísnější postih než Česká republika, byl vystaven hrozbě nelidského a ponižujícího trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu se již Ústavní soud samostatně nezabýval stěžovatelovým návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu