ECLI:CZ:US:2008:2.US.1983.07.1
sp. zn. II. ÚS 1983/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti H. Č. zastoupené Mgr. Romanem Uhlířem, advokátem Advokátní kanceláře Čelákovicích, Stankovského 144, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007 č. j. 3 As 7/2006-79 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 6 Ca 279/2003-51 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst.1 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rovněž uvedenému rozhodnutí městského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení ze dne 19. 9. 2003 č.j. ÚSŘ/39606/03/Ru. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, odboru stavebního úřadu, ze dne 18. 6. 2003 o dodatečném povolení změny předmětné stavby: přístavba a stavební úpravy hospodářského stavení na pozemcích a současně bylo vydáno povolení k užívání stavby. Rovněž bylo určeno, že stavba na uvedeném pozemku dosud užívaná jako hospodářské stavení, bude užívána jako autodílna.
Stěžovatelka shledává pochybení v tom, že soudy nezrušily napadené rozhodnutí správního orgánu, ačkoliv bylo vydáno v rozporu se zákonem a na základě nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Užívání předmětné stavby jako autodílny není v souladu s veřejným zájmem pro nesoulad s územním plánem města. Stavba je umístěna v čistě obytném území, v němž mohou být pouze výjimečně povoleny drobné místní obchody a služby, které neruší životní prostředí a jsou určeny pro okolní zástavbu. Autodílna nemá charakter drobných služeb pro okolní zástavbu, nýbrž slouží i širokému okolí a představuje zvýšený pohyb motorových vozidel v bezprostředním okolí domu stěžovatelky. Provoz autodílny stěžovatelku značně ruší zejména nadměrným hlukem a množstvím výfukových zplodin způsobeným častým pojížděním automobilů k dílně a zpět po příjezdové cestě přiléhající k pozemku stěžovatelky a parkováním automobilů zákazníků. Zásadní pochybení spatřuje stěžovatelka v neprovedení místního šetření, ačkoliv o to několikrát žádala.
Dále stěžovatelka namítá, že stávající protihluková stěna o výšce 180 cm v současné době nesplňuje svůj účel. Ze znaleckého posudku je přitom patrno, že stěna o výšce 180 cm je zcela nedostatečná a doporučuje se bariéra o výši 250 cm a její vybudování, dle zásad uvedených v posudku. Pokud je stávající protihluková stěna nedostatečná, pak to implicitně neznamená, že k zamezení pronikání hluku je nutně nutná stěna s doporučenou výškou 250 cm.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedeného dokazování a z něj dovozenými právními závěry. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí námitky, se kterými se však obecné soudy již vypořádaly a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na posouzení, zda se soudy námitkami stěžovatelky zabývaly a náležitě a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci bylo ze strany správních orgánů provedeno podrobné šetření a řada důkazů za účelem zjištění, zda provoz autodílny spojený provozem na účelové komunikaci sousedící s pozemkem stěžovatelky nebude narušovat pohodu bydlení a nebudou překračovány limity hluku případně škodlivých emisí. Správní orgány rozhodovaly na základě obsáhlého spisového materiálu, jehož součástí byla i fotodokumentace okolí stavby, při svém rozhodování měly k dispozici požadované doklady od stavebníků a souhlasná vyjádření dotčených orgánů státní správy, které chrání veřejné zájmy na svěřeném úseku. Bylo zjištěno, že předmětná stavba není v rozporu se závaznou částí územního plánu a záměry územního plánování, ani obecně technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Ze stanoviska pořizovatele územního plánu obce vyplynulo, že autodílnu je možno považovat za místní službu, kterou lze provozovat v lokalitě vymezené jako obytné území s možností umístění drobných místních obchodů a služeb. Pro užívání stavby přitom byly stanoveny konkrétní podmínky, tj. dopravní obslužnost nesmí omezit okolí, je vyloučeno parkování před autodílnou a přestože z posouzení akustických poměrů provozu autoopravny vyplynulo, že předpokládaný hluk bude nižší než směrná hodnota hluku stanovena nařízením vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, bylo doporučeno vybudování protihlukové stěny o výši 250 cm (stěžovatelka požadovala protihlukovou zeď při společné hranici pouze ve výši 180 cm).
Ústavní soud dále ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a své závěry, dle nichž správní rozhodnutí (i rozhodnutí o odvolání) bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž z provedeného dokazování vyplynul soulad stavby s územně plánovací dokumentací a bylo prokázáno, že stavba není v rozporu s veřejným zájmem, patřičně odůvodnily. Soudy uvedly, z jakých důvodů v konkrétním případě neshledaly opodstatněné námitky stěžovatelky ohledně rozporu stavby s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud dodal, že za drobnou provozovnu (službu) lze autodílnu považovat i vzhledem k jejímu stavebnímu uspořádání, předpokládanému nízkému počtu zaměstnanců a k předmětu činnosti (mechanické opravy automobilů). Pokud jde o námitku nedostatku místního šetření, poukázal na ust. §32 odst. 2 správního řádu, podle něhož rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, ohledání tedy není obligatorním důkazním prostředkem. V projednávané věci navíc s ohledem na délku správního řízení a prováděné úkony byl správním orgánům stav na místě dobře znám, takže místní ohledání by při zjišťování skutkového stavu věci již nemohlo přinést nic nového. K námitkám stěžovatelky ohledně nedostatečné výše protihlukové stěny a nutnosti jejího zvýšení, s čímž ovšem ona sama nesouhlasí z důvodu zastínění, uvedl, že stěžovatelka nezpochybňuje závěry odborné zprávy, dle níž hladina akustického hluku při provozu na hranici pozemku bude nižší než nejvyšší přípustná ekvivalentní hladina akustického hluku ve venkovním prostoru v denní době (50 dB), stanovená nařízením vlády č. 502/2000 Sb. S ohledem na počet vozidel zákazníků přijíždějících do opravny nelze uvažovat o hluku z parkoviště jako o zdroji hluku. Vzhledem k tomu, že naměřená hodnota hluku nepřesahovala ani bez jakýchkoliv preventivních opatření povolenou hranici, byla ochrana před hlukem zajištěna.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná toliko o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Soudy se vypořádaly i s námitkou stěžovatelky týkající se neprovedení důkazu formou místního šetření, přičemž v tomto směru nelze jejich závěrům (podloženým ustanovením správního řádu) z ústavního hlediska nic vytknout. Pokud jde o dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. V dané věci Ústavní soud však neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k pochybení opravňujícímu jeho zásah, neboť obecné soudy postupovaly v intencích soudního řádu správního a hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít ani k porušení práva chráněného čl. 11 Listiny.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v souvislosti se soudním přezkoumáním rozhodnutí správního orgánů o dodatečném povolení a užívání předmětné stavby a jejich rozhodnutím, dle něhož se nejedná o rozhodnutí nezákonná, došlo k porušení základních práv stěžovatelky. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud v současnosti nejsou dodržovány podmínky, za jejichž splnění bylo užívání stavby povoleno a stěžovatelka je provozem autodílny obtěžována nad míru stanovenou v rozhodnutí o povolení a užívání stavby (podmínky obslužnosti přístupové cesty, parkování, kvalita a účinnost protihlukové stěny), je třeba, aby své námitky uplatnila v jiném občanskoprávním řízení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu