ECLI:CZ:US:2008:2.US.200.08.1
sp. zn. II. ÚS 200/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti a) J. F. N., b) O. R., c) PhDr. J. H., d) Ing. A. M., e) Ing. K. B., zastoupených JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Vysoké Pole 118, proti postupu Zastupitelstva hl. m. Prahy v souvislosti s projednáním petice občanů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2008, a doplněnou podáním ze dne 24. 1. 2008, se stěžovatelé domáhají vydání nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, že Zastupitelstvo hl. m. Prahy svou nečinností, spočívající v neprojednání petice označené "PETICE OBČANŮ HL. m. PRAHY ZA KONÁNÍ REFERENDA o OLYMPIÁDĚ", uplatněné podáním ze dne 19. 10. 2007, ve lhůtě stanovené §7 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v platném znění, porušilo ústavně zaručené petiční právo stěžovatelů dle čl. 18 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na stanovené postupy dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V reakci na postup Zastupitelstva hl. m. Prahy, které dne 24. 1. 2008 projednalo uvedenou petici občanů, tak změnili původně navrhovaný petit ústavní stížnosti, aby bylo Zastupitelstvu hl. m. Prahy zakázáno pokračovat svou nečinností v porušování čl. 18 a čl. 36 odst. 1 Listiny a přikázáno mu projednat uvedenou petici občanů uplatněnou podáním ze dne 19. 10. 2007.
Stěžovatelé mají za to, že sice po podání ústavní stížnosti odpadl důvod k zakazovacímu a přikazovacímu výroku, změna situace však nemůže být důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti, neboť s ohledem na vymezení nesprávného úředního postupu v §22 zákona č. 82/1998 Sb. není autoritativní výrok nálezu jen výrokem akademickým, ale má pro stěžovatele právní význam. Odkazují přitom na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 385/03 a sp. zn. IV. ÚS 690/01.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, musí vždy zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Důvodem k předložení věci Ústavnímu soudu bylo původně tvrzení stěžovatelů o nečinnosti Zastupitelstva hl. m. Prahy při projednání jejich petice. Protože v průběhu řízení tento důvod odpadl, stěžovatelé s odkazem na nesprávný úřední postup v rámci odpovědnosti územních celků v samostatné působnosti nadále požadují vyslovení, že zastupitelstvo svým nezákonným postupem porušilo jejich základní práva, neboť takový výrok má pro ně právní význam s ohledem na úpravu odpovědnosti za škodu uvedenou v §22 zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud, vázán navrhovaným petitem, mohl ústavní stížnost, v níž se stěžovatelé nedomáhají zrušení žádného rozhodnutí, posuzovat pouze z hlediska tvrzeného jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud chápe tento pojem zpravidla tak, že jde převážně o jednorázový protiprávní útok tohoto orgánu proti základním právům a svobodám, který v době existujícího zásahu představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací činnosti tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z takové skutečnosti musí poté vyplynout, že důsledkům uvedeného zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jiným způsobem, než ústavní stížností. Tato podmínka však není splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95).
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§22 odst. 1 věta druhá) postaveno najisto, že nesprávným úředním postupem, za který samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelů, kteří tvrdí, že navrhovaný výrok nálezu pro ně nemá význam akademický, ale právní (s ohledem na úpravu provedenou v §22 zákona č. 82/1998 Sb.), je proto v důsledku přijetí výše uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody vůči územnímu samosprávnému celku. Povinnost vyčerpání tohoto procesního prostředku vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva; v tomto smyslu je zmíněný princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odkaz stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 385/03 a IV. ÚS 690/01, je tudíž nepřípadný, neboť v době jejich vydání nebyla zmiňovaná právní úprava účinná.
Pokud by Ústavní soud sám za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě dříve, než by bylo v příslušném řízení zjišťováno, zda k namítanému nesprávnému úřednímu postupu došlo a zda v důsledku jeho existence je dán nárok stěžovatelů na náhradu škody, jeho existenci konstatoval nebo naopak vyloučil, prejudikoval by závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatněného u příslušného úřadu, čímž by uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj