ECLI:CZ:US:2008:2.US.2019.08.1
sp. zn. II. ÚS 2019/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele V. K., zastoupeného Miloslavem Kreysou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008 č. j. 3 Ads 52/2008-68 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2008 č. j. 16 Cad 110/2007-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků správních soudů, a to s odkazem na údajné porušení článků 3 odst. 1, 30 odst. 1 a 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Krajského soudu v Plzni žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25 (dále jen "žalovaná"), ze dne 2. 3. 2007 č. 460 112 111, jímž byla zamítnuta jeho žádost o starobní důchod k 1. 1. 2004 pro nesplnění podmínek §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), neboť nedosáhl důchodového věku stanoveného podle §32 téhož zákona. Namítal, že na základě rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 30. 10. 1990 č. j. 3 C 110/90-20 byly do jeho výchovy po rozvodu manželství svěřeny tři nezletilé děti, o které pečoval i v jejich zletilosti, po celou dobu jejich studia, a proto by, při rovnocenné aplikaci důchodového věku stanoveného pro ženy, potřebného věku pro odchod do důchodu již dosáhl.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 20. 2. 2008 č. j. 16 Cad 110/2007-39 uvedenou žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou s tím, že je vázán nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 53/04, jímž Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění. Nejinak postupoval i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti stěžovatele. Vzhledem k tomu, že v ní stěžovatel namítal pouze diskriminační charakter ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění, o kteréžto otázce bylo autoritativně rozhodnuto shora uvedeným nálezem, nezbylo mu než kasační stížnost rozsudkem ze dne 2. 7. 2008 č. j. 3 Ads 52/2008-68 zamítnout.
Stěžovatel se obrací na Ústavní soud projednávanou ústavní stížností, přestože je srozuměn se závěry plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/04. Uvádí, že je ochoten připustit, že důchodový věk pro ženy a muže může být obecně stanoven rozdílně, současně však není ochoten připustit, že zákonodárce bonifikuje ženy při stanovení odchodu do důchodu počtem vychovávaných dětí bez dalších podmínek. Dle stěžovatele, pokud jsou rodičovská práva jako základní práva spočívající v péči a výchově dětí zaručena oběma rodičům stejně, pak důchodový věk u žen a mužů v souvislosti s výchovou dětí stanovený bez dalších podmínek odporuje Listině.
Jak bylo již shora řečeno, otázkou ústavní konformity ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění, která je stěžejní i pro rozhodnutí o ústavní stížnosti nyní řešené, se Ústavní soud v době nedávné zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/04 (publikován pod č. 341/2007 Sb.). Vyložil zde, že rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Předmětné ustanovení není v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve vztahu k čl. 30 odst. 1 Listiny a v daném případě nenastal rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností. Zrušením §32 zákona o důchodovém pojištění by bylo jen odebráno jisté zvýhodnění ženám - matkám, aniž by v rámci "zrovnoprávnění" nabyli muži - otcové stejné výhody, jakou mají ženy - matky. Taktéž by vybočil z principu minimalizace svých zásahů, neboť řešení nerovného postavení mužů a žen v rámci důchodového pojištění nelze nalézt bez komplexní a moudře načasované úpravy systému celého důchodového pojištění, při nalezení sociálně únosných a ekonomicky přijatelných hledisek, která je třeba stanovit spíše v rámci celkové reformy důchodového systému.
Výše uvedeným nálezem pléna byl při rozhodování o této ústavní stížnosti druhý senát Ústavního soudu vázán. Vzhledem ke skutečnosti, že aplikace "neústavního" ustanovení zákona byla jedinou námitkou stěžovatele a Ústavní soud, jak uvedeno, tento názor nesdílí, nebylo ani možné naložit s návrhem jinak, než jej dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu