ECLI:CZ:US:2008:2.US.2040.08.1
sp. zn. II. ÚS 2040/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 60 C 58/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008 sp. zn. 42 Co 143/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatele na snížení výživného a Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která postrádá relevantní ústavně právní argumentaci, tvrdil, že soudy vůbec nevzaly v úvahu jeho argumentaci o neschopnosti z objektivních příčin hradit výživné ve stanovené výši, aniž by se ocitl pod hranicí existenčního minima (je proti němu vedena exekuce pro nedoplatky na sociálním a zdravotním pojištění v řádu několika milionů a je mu tedy exekučně srážena mzda do výše nepostižitelné částky, což činí cca 6.500,- Kč měsíčně. Z této částky není schopen hradit výživné tak, jak je mu stanoveno okresním soudem, neboť cca 4.000,- Kč jsou náklady spojené s bydlením. Kromě toho hradí výživné k další dvěma nezl. dětem a nebýt finanční výpomoci matky, byl by zcela bez finančních prostředků nutných pro obživu). Dále stěžovatel namítá, že zprávy bývalých zaměstnavatelů považuje za neobjektivní, tendenční, neboť v podstatě se proti těmto nařčením nemohl nijak bránit a naopak nikdy nebyl pracovní poměr ukončen jeho vinou, tedy okamžitým zrušením či výpovědí pro opakované porušení pracovní kázně.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená usnesení obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a v tom rámci se adekvátně vypořádávají s námitkami stěžovatele, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění usnesení obecných soudů odkázat. Ve světle uvedeného nelze než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku, 2003 in ASPI ID: JUD999928144CZ), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Nad rámec ve vztahu ke konkrétnostem ústavní stížnosti lze poukázat na právní názor obecných soudů (pokud stěžovatel poukazoval, že má exekuci na plat), že výživné je přednostní nárok, ve smyslu §96 zákona o rodině nelze na úkor výživného upřednostnit dluhy povinné osoby a tíživou finanční situaci stěžovatele vzniklou závazky z podnikání nelze řešit snížením výživného (s. 5 napadeného rozsudku okresního soudu, s. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tuto úvahu soudů stran interpretace tzv. jednoduchého práva nelze označit za svévolnou, formalistickou, příčící se principům rozumnosti. I kdyby byla v souladu se skutečností veškerá tvrzení stěžovatele stran vlastní tíživé současné majetkové situace, právní názor, že zbavil-li se rodič svým jednáním v závazkových vztazích v podnikání objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnost vůči svému dítěti či plnit předtím stanovenou výši výživného, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži dítěte, lze považovat za zcela objektivně akceptovatelný. Opačný výklad by vedl k nerozumným důsledkům, neboť by se rodič zadlužením v podnikání "zbavil", resp. "mohl zbavit" vyživovací povinnosti vůči svému dítěti či mohl snížit výši výživného. To platí o to více, když stěžovateli má být (srov. např. s. 4 napadeného rozsudku soudu prvního stupně) v rámci výkonu rozhodnutí srážen i dluh na výživném za dobu minulou. Pokud stěžovatel namítal, že zprávy jeho zaměstnavatelů jsou neobjektivní, jak přiléhavě konstatoval již odvolací soud v napadeném rozsudku (s. 3), okresní soud při svém rozhodování ze zpráv těchto zaměstnavatelů nevycházel.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu