ECLI:CZ:US:2008:2.US.2046.08.1
sp. zn. II. ÚS 2046/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 3 As 23/2007-108, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2006, č. j. 57 Ca 32/2006-51, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. S-JMK 35393/2006/OD/Ko, a proti rozhodnutí Městského úřadu Břeclav ze dne 6. 2. 2006, č. j. MUBR 20855/2005 OSVD, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným dvěma přestupky, jichž se měl dopustit v souvislosti s řízením motorového vozidla, a tvrdil že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Porušeny měly být i zásady dvojinstančnosti řízení (stěžovatel odkázal na nález sp. zn. "Pl. ÚS 28/95") a presumpce neviny, resp. v pochybnostech ve prospěch, jakož i další práva garantovaná čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Porušen měl být i čl. 90 Ústavy ČR.
K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít tím, že věc nebyla řádně projednána ve všech stupních řízení, skutkový stav nebyl řádně zjištěn, nebyly vypořádány námitky stěžovatele, nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy a pochybnosti vyplynuvší z dokazovaní nebyly vyloženy ve prospěch stěžovatele. Konkrétně nebylo provedeno místní šetření a vyšetřovací pokus, které by ověřily možnost klíčových svědků vidět do vozidla, byly užity zvětšeniny fotografií pořízené správním orgánem z policejních fotografií, ačkoli k tomuto důkazu se stěžovatel mohl vyjádřit až v odvolacím správním řízení. Výpovědi svědků obhajoby byly označeny jako nevěrohodné (např. jen pro příbuzenský poměr ke stěžovateli). U dvou očitých svědků orgány veřejné moci vycházely jen z prvotní výpovědi (učiněné bezprostředně po nehodě), ačkoli výpovědi byly později měněny. Tyto zásadní procesní vady správního řízení neodstranil ani Krajský soud v Brně, ani Nejvyšší správní soud, na něž se stěžovatel obrátil se správní žalobou, resp. kasační stížností. Stěžovatel přitom vozidlo neřídil, a tak neměl ani povinnosti, které by jako řidič měl.
Ze stěžovatelem zaslaných rozhodnutí Městského úřadu Břeclav ze dne 6. 2. 2006, č. j. MUBR: 20855/2005 OSVD, jímž byl stěžovatel shledán vinným tím, že se dopustil v rozhodnutí popsaných přestupků, z rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. S-JMK 35393/2006/OD/Ko, o stěžovatelově odvolání, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2006, č. j. 57 Ca 32/2006-51, jímž byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 3 As 23/2007-108, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, Ústavní soud zjistil, že průběh řízení odpovídá rekapitulaci obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 3 As 23/2007-108. Na základě obsahu těchto rozhodnutí Ústavní soud od stěžovatele vyžádal související rozhodnutí ve věci jeho služebního poměru tak, aby mohlo být posouzeno respektování čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních svobod zásady (ne bis in idem, - srov. rozh. Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 10. 1995, ve věci č. 15963/90 Gradinger proti Rakousku, rozhodnutí ze dne 30. 7. 1998, č. 25711/94 Oliveira proti Švýcarsku, 29. 5. 2001, č. 37950/97 Franz Fischer proti Rakousku a ze dne 2. 7. 2002, č. 33402/96 Gogtan proti Franici). Stěžovatel sdělil, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo zrušeno, přičemž Ústavnímu soudu zaslal kopii zrušujícího rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly stěžovatelovy námitky a vysvětlily, proč jsou nedůvodné. Vadu prvoinstančního řízení, spočívající v nevytvoření prostoru pro vyjádření k jednomu z důkazů zhojil odvolací správní orgán tím, že takový prostor stěžovateli poskytl (srov. str. 20 verte, odst. 2 rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 Ca 32/2006, jakož i argumentaci na str. 4 odst. 1 tohoto rozsudku; viz i poslední stranu rozhodnutí krajského úřadu sp. zn. S-JMK 35393/2006/OD/Ko). Tento postup správní řád předvídal (§59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.), a zvolený postup nekoliduje s ústavními zásadami a pravidly spravedlivého procesu. Pokud by vady nebylo možno napravit v dalším řízení, stupňovitá výstavba opravných prostředků by ztratila jeden ze svých účelů. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 28/95 není přiléhavý, neboť zde Ústavní soud posuzoval tehdejší právní úpravu postrádající plnohodnotné správní soudnictví. Nyní, po přijetí zákona č. 150/2002 Sb., jsou Ústava a Listina naplněny, což se projevuje mj. v možnosti dvoustupňového soudního přezkumu správních rozhodnutí.
Obecné soudy a správní úřady přesvědčivě a logicky vyložily, proč nebylo třeba provádět vyšetřovací pokus či místní šetření (srov. napadené rozhodnutí městského úřadu, č. j. MUBR 20855/2005 OSVD, str. 4 odst. 3, rozhodnutí krajského úřadu sp. zn. S-JMK 35393/2006/OD/Ko, str. 7, odst. 6; rozsudek krajského soudu sp. zn. 57 Ca 32/2006, str. 19, odst. 3 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 23/2007, str. 5, odst. 2).
Bez jakýchkoli ústavně relevantních vad byla správním orgánem a obecnými soudy logicky a přesvědčivě hodnocena věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, včetně věrohodnosti výpovědí stěžovatele a jím navržených či předložených důkazů (srov. napadené rozhodnutí krajského úřadu sp. zn. S-JMK 35393/2006/OD/Ko, str. 5, odst. 3, a str. 6-7, rozsudek krajského soudu sp. zn. 57 Ca 32/2006, str. 16 verte, odst. 1 až str. 18 verte a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 23/2007, str. 6, odst. 3). Obecné soudy i správní orgán se pečlivě zabývaly i tím, proč je třeba vycházet z prvotní výpovědi očitých svědků nehodového děje a logicky přesvědčivě vyložily jak důvod "změny" výpovědi, tak míru dopadu tohoto faktu na skutkový stav. (srov. napadené rozhodnutí krajského úřadu sp. zn. S-JMK 35393/2006/OD/Ko, str. 5, odst. 1, rozsudek krajského soudu sp. zn. 57 Ca 32/2006, str. 16 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 23/2007, str. 6, odst. 3). Závěr o vině stěžovatele je v odůvodněních napadených rozhodnutí řádně odůvodněn.
Závěrem Ústavní soud dodává, že vzhledem k tomu, že disciplinární rozhodnutí bylo dle sdělení stěžovatele zrušeno, nezabýval se Ústavní soud možným porušením čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. i §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu