ECLI:CZ:US:2008:2.US.206.08.1
sp. zn. II. ÚS 206/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti společnosti SARIANA BOHEMIA s. r. o., se sídlem Praha, Jabloňová 8, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Bělohorská 163, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 12. 2005 čj. 8 C 30/2005-29 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2007 čj. 17 Co 102/2006-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně (jehož zrušení rovněž požaduje) o zamítnutí žaloby na zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soudy nevyhověly žalobou uplatněnému nároku na zaplacení zboží dodaného žalovanému, ačkoliv jej doložila objednávkou a fakturou, kterou byla vyúčtována cena zboží. Rovněž doložila výpis ze svého účtu, z nějž mělo vyplývat, že žalovaná společnost fakturu částečně uhradila, což stěžovatelka považuje za uznání dluhu.
Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry soudů, dle nichž předložené doklady dostatečně neprokazují opodstatněnost uplatněného nároku, neboť z nich není možné dovodit, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy a k tvrzenému plnění. Stěžovatelka namítá, že ze strany soudů došlo k nesprávnému výkladu ust. §120 o. s. ř., neboť soudy pominuly odst. 3 uvedeného ustanovení, dle něhož může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Pokud soudu nestačily k prokázání tvrzení stěžovatelky jí předložené důkazy, měla být vyzvána k předložení důkazu její tvrzení osvědčujícímu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Teplicích z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se (pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka požadavek na zaplacení předmětné částky dokládala neověřenými kopiemi objednávky ze dne 24. 2. 2004 a daňového dokladu ze dne 25. 4. 2000. K jednání soudu prvého stupně se nedostavila, a přes poučení a výzvu soudu, že je třeba označit a předložit veškeré listinné důkazy, aby soud mohl ve věci rozhodnout při jediném nařízeném jednání, žádné další důkazy neoznačila a nepředložila. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, neboť nebylo prokázáno, že dodávka zboží, o jehož zaplacení se jedná, byla realizována a žalovaný zboží převzal. Odvolací soud se s právním závěrem nalézacího soudu ztotožnil, neboť stěžovatelkou předložené doklady dostatečně neprokazují platné uzavření smlouvy a vystavená faktura sama o sobě není konstitutivním dokladem, který by zakládal povinnost poskytnout peněžité plnění. Sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, soud v souladu s ust. §120 odst. 3 věta druhá vychází při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k neústavní interpretaci ust. §120 o.s.ř. Možnost danou v §120 odst. 3 větě prvá o.s.ř. (tj. možnost soudu provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo) nelze vykládat tak, že by byla popřena povinnost tvrzení (§101 o.s.ř.) a povinnost důkazní (§120 odst. 1 o.s.ř.) účastníka řízení. Zásada projednací nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací. Soud není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze sporných stran. Za výsledek řízení nese procesní odpovědnost účastník řízení, neoznačí-li potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení, nese následky toho, že soud v souladu s ust. §120 odst. 3 věta druhá vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě důkazů, které byly provedeny.
V projednávané věci byla stěžovatelka soudem prvého stupně řádně poučena a vyzvána k předložení důkazů tak, aby ve věci mohlo být rozhodnuto při jednom jednání. Ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelkou předložené důkazy její tvrzení neprokázaly, stěžovatelka ani v odvolacím řízení, jehož se opět nezúčastnila, jiné důkazy soudu nenabídla (mimo tvrzení a výpisu z účtu o částečné úhradě faktury, z něhož však nelze automaticky dovozovat uznání dluhu žalovaného a opodstatněnost žalované částky).
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatelka neprokázala opodstatněnost požadavku na zaplacení předmětné částky, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu