ECLI:CZ:US:2008:2.US.2089.08.1
sp. zn. II. ÚS 2089/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008 č. j. 22 Cdo 961/2007-135, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2006 č. j. 56 Co 361/2006-114 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 2. 2006 č. j. 6 C 244/2005-84 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 6 C 244/2005-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně garantovaných práv plynoucích z článku 90 Ústavy, článku 11 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, který si k projednání věci vyžádal, Okresní soud v Klatovech napadeným rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 6 C 244/2005-84 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 6 C 244/2005-102, určil, že žalující Družstvo pro správu rekreačních objektů Šumava, se sídlem v Plzni, Studentská ul. 12 (dále jen "žalobce") je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2006 č. j. 56 Co 361/2006-114 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008 č. j. 22 Cdo 961/2007-135 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu, protože se k otázkám předestřeným v dovolání vyslovil již v minulosti ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a jehož účastnicí byla rovněž stěžovatelka jako žalovaná.
Stěžovatelce je známo, že stěžejní otázka daného řízení byla již Ústavním soudem řešena pro ni s negativním výsledkem. Přesto v ústavní stížnosti zopakovala svou polemiku s právními závěry obecných soudů a vyjádřila přesvědčení o nutnosti zabývat se její ústavní stížností opětovně, a to zejména ve vztahu k tzv. Euronovele Ústavy. Uvádí, že v článku 87 Smlouvy o založení ES je zakotvena zásada nepřípustnosti podpor, poskytovaných v jakékoli podobě státem nebo ze státních prostředků, které mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují některé podniky. V daném případě, kdy předmětné nemovitosti jsou státním majetkem a žalobce je subjektem podnikatelským, představuje bezúplatné nabytí majetku státu (ex lege) bezesporu pro žalobce výhodu.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v zásadě polemizuje s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož obecné soudy vycházely, a v němž byl interpretován právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Ústavnost tohoto rozhodnutí již byla na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl; stejně tak se stalo v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech (viz např. usnesení ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 1034/07). V citovaném rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, a že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. V důsledku toho Ústavní soud dovodil nabytí vlastnického práva žalobce. Současně Ústavní soud odmítl námitku nedostatečného zdůvodnění soudních rozhodnutí, a to (v podstatě) s tím, že není třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, protože jsou dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález Ústavního soudu.
Po přezkoumání stávající ústavní stížnosti nemá Ústavní soud důvod se od názoru vysloveného ve výše citovaném usnesení odchylovat. Pro stručnost na něj v podrobnostech odkazuje a uzavírá, že pokud byla i nyní interpretace obecných soudů v souladu s uvedeným právním názorem Ústavního soudu, který plně dopadá na projednávanou věc, nelze napadeným rozhodnutím z pohledu ústavně právního ničeho vytknout.
Ústavní soud dále upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, týkající se subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem jako ultima ratio, ochránce ústavnosti, je zasahovat pouze v případě selhání všech ostatních mechanismů a prostředků ochrany základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti a zákonnosti není úkolem jen Ústavního soudu, nýbrž i úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost je tak založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen i v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", ovládající občanskoprávní řízení, Ústavní soud konstantně pojímá princip subsidiarity tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatelka takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatelky. Tímto prizmatem nahlížel Ústavní soud i na námitku stran tvrzeného nepřípustného zvýhodnění podnikatelského subjektu (žalobce) státem, kterou stěžovatelka uplatnila jako tzv. novum poprvé až ve své ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů k jejímu obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu