ECLI:CZ:US:2008:2.US.2123.07.1
sp. zn. II. ÚS 2123/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. O., zastoupeným JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Masná 8, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 11. 5. 2006 ve věci sp. zn. 1 T 26/2005, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2006 ve věci sp. zn. 5 To 352/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007 ve věci sp. zn. 6 Tdo 361/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti rubrikovaným rozhodnutím, jimiž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a taktéž v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu provozování nepoctivých her a sázek dle §250c odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně mu byl uložen trest odnětí věci - tří kusů pryžových koleček. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo krajským soudem zamítnuto; následné dovolání Nejvyšší soud usnesením odmítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl odsouzen, aniž by jeho jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu dle §250c trestního zákona. Stěžovatel připomíná, že daná skutková podstata se skládá ze tří podstatných znaků (provozování peněžité hry nebo sázky, nerovnost možnosti výhry a účastníci této hry), které musí být naplněny kumulativně. Navíc dle stěžovatele "hra" či "sázka" není legislativně definována, pročež je u každého jednání nutno posuzovat, proč je právě toto jednání trestným činem ve smyslu skutkové podstaty uvedené v §250c trestního zákona.
Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatel "provozoval peněžitou hru, která by účastníkům nezaručovala rovnou možnost výhry", přestože žádný ze svědků neuvedl, že by stěžovatel měl provozovat nějakou nepoctivou hru, ani že by se této hry aktivně účastnily jakékoli osoby. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí ostatně neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by se v inkriminovaný den na inkriminovaném místě dané nepoctivé hry vůbec někdo aktivně účastnil. Nejvyšší soud se s touto stěžovatelovou námitkou vůbec nevypořádal, když uvedl, že k naplnění skutkové podstaty postačí, že je nepoctivá hra provozována, a není tudíž zapotřebí, aby byli zjištěni i její účastníci, jakožto poškození.
Výklad ustanovení §250c trestního zákona provedený obecnými soudy v daném trestním řízení považuje stěžovatel za nesprávný a připomíná, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky dané skutkové podstaty, přičemž v prvé řadě nebyl vůbec zjištěn nedovolený charakter provozované hry a ani nebylo zjišťováno, zda se v ní hrálo o peníze. K odsouzení stěžovatele postačila dle jeho názoru pouze jediná svědecká výpověď a skutečnost, že již byl pro trestný čin provozování nepoctivých her a sázek v minulosti odsouzen. Svévolným postupem obecných soudů tak bylo dle stěžovatele porušeno nejen ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, ale i výše uvedené články Listiny a Úmluvy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn a současně povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; k takovému závěru však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Stěžovatelova právní věc byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu a byl využit i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují přitom opakování námitek vznesených již v rámci odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací i dovolací soud se dle názoru Ústavního soudu s těmito námitkami ústavně konformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud neshledává v právních závěrech obecných soudů žádné pochybení, jež by opravňovalo jeho kasační zásah.
Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do nezávislosti obecných soudů toliko v případě, že postupem obecného soudu byly porušeny některé ústavní principy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 26/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, s. 241 a násl.). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší primárně vykládat ustanovení podústavního (tzv. jednoduchého) práva, a tedy ani provádět výklad ustanovení §250c trestního zákona. Toto oprávnění náleží nezávislým a nestranným obecným soudům, jejichž úkolem je zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídily a proč považují jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Uvedeným způsobem postupovaly obecné soudy dle názoru Ústavního soudu i v posuzované právní věci.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že s otázkou podřaditelnosti stěžovatelova jednání pod termín "nepoctivá hra" se již dostatečným - a ústavně konformním způsobem - vyrovnal Nejvyšší soud v jiné právní věci stěžovatele usnesení ze dne 23. 3. 2007 ve věci sp. zn. 11 Tdo 48/2007.
Závěr obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny podstatné znaky předmětné skutkové podstaty, tak dle mínění Ústavního soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, Krajský soud v Brně a Nejvyššího soudu ČR v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu