ECLI:CZ:US:2008:2.US.2173.07.2
sp. zn. II. ÚS 2173/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele R. V. U., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 135/2007-105 ze dne 4. 4. 2007, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to jednak právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, a jednak právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice, která uplatnila nárok na výživné rozvedené manželky podle §92 ve spojení s ustanovením §93 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění. Soud prvního stupně žalobě co do základu uplatněného nároku plně vyhověl, neboť považoval za plně prokázané, že se vedlejší účastnice celodenně stará o dvě nezletilé děti ve věku 3 a 5 let, narozené z manželství se stěžovatelem. S ohledem na jejich zdravotní stav dovodil, že se matka o ně musí starat osobně, a je tudíž vyloučené, že by vedle toho mohla chodit do práce. Při stanovení výše výživného použil soud ustanovení §93 odst. 1 zákona o rodině, a to s ohledem na příčiny rozvratu manželství. Z rozvodového rozsudku a z průběhu řízení o výživném rozvedené manželky dospěl totiž k závěru, že vedlejší účastnice se v převážné míře nepodílela na rozvratu manželství, ale jeho hlavní příčinou byla mimomanželská známost stěžovatele. Soud poté, co zhodnotil příjmy otce, přiznal vedlejší účastnici výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně, a co do částky 1 000 Kč měsíčně návrh matky zamítl. Dále rozhodl o dlužném výživném a o nákladech řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Soudu prvního stupně hlavně vytýkal, že se nedostatečně zabýval způsobilostí a možností vedlejší účastnice nastoupit do práce. Podrobně hodnotil skutková zjištění ohledně zdravotního stavu dětí a na základě toho dovozoval, že se matka dětí pouze na péči o děti vymlouvá. Postup soudu prvního stupně byl podle jeho názoru porušením zásady rovnosti, protože důkazy byly hodnoceny jednostranně. Soud nevzal zřetel na to, že o rozvod manželství usilovala vedlejší účastnice, a neprovedl důkazy, které by se zabývaly jejími možnostmi a schopnostmi se živit. K tomuto odvolání se vyjádřila vedlejší účastnice, která odmítla argumentaci odvolání a navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadených výrocích potvrzen. Odvolací soud poté, co se podrobně vypořádal s jednotlivými stěžovatelem uplatněnými odvolacími důvody, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výši výživného a o povinnosti zaplatit soudní poplatek potvrdil. Změnil pouze výrok o dlužném výživném a o výši přisouzených nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Ústavní stížností stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu a navrhuje jeho zrušení. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na rovnost v právech, které je zakotveno v čl. 1 Listiny, a právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny. Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením skutkových zjištění provedených obecnými soudy, a to především pokud jde o jeho příjmy a výdaje. Uvedl, že byly vzaty v úvahu pouze jeho příjmy, ale náležitě nebyly hodnoceny výdaje, které musel vynaložit k tvorbě zisku. Podle jeho názoru měly soudy při hodnocení jeho výdělkových schopností a možností vycházet z údajů uvedených v daňových přiznáních v části, kde je vyjádřen zisk po zdanění. Za nepřípustné považuje, pokud se soudy podle jeho názoru "uchýlily ke spekulacím ohledně nadsazených výdajů, respektive výdajů s podnikáním nesouvisejících". Za porušení práva na rovnost občanů v právech a za projev libovůle pak považuje názor, že daňové přiznání je pouze pomocným nástrojem ke zjištění výdělku podnikatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
Je třeba respektovat, že ochrana subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky, jako předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci samé. Ústavní soud shledává postup obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti jako zcela odpovídající zákonu, a proto jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze nic podstatného vytknout. Stěžovatelem rozvedené výtky na jejich adresu, stejně jako jeho tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a práva občana na rovnost v právech, jsou nepřípadná. Tvrzení stěžovatele, že soudy hodnotily pouze příjmovou stránkou jeho daňového přiznání a tím zřejmě měly porušit pravidla spravedlivého procesu, není pravdivé, neboť z obsahu odůvodnění jak ústavní stížností napadeného rozhodnutí, tak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá opak. Ostatně toto tvrzení stěžovatele je jím samotným vyvráceno obsahem ústavní stížnosti, když v zápětí po vyslovení výše uvedeného tvrzení v části, v níž uplatňuje námitku porušení práva na rovnost v právech, tuto nerovnost dovozuje z "nepřípustných spekulací ohledně nadsazených výdajů nesouvisejících s podnikáním". Okolnost, že odvolací soud i soud prvního stupně hodnotily výdajovou stránku daňového přiznání a nespokojily se pouze s údaji uvedenými v části, kde je uveden zisk ke zdanění, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou soudů a nejde tedy o extrémní vybočení z ustálené soudní praxe.
Pouhý nesouhlas s hodnocením provedených důkazů nezakládá neústavnost. Takový závěr by bylo možné činit pouze v případě, kdyby hodnocení důkazů bylo ve zřejmém rozporu se zjištěnými skutečnostmi a v důsledku toho by skutkové závěry soudu byly v příkrém rozporu se zjištěnými skutečnostmi. O takový případ však v daném případě nejde. Stěžovatel ani nic takového netvrdí, pouze předkládá Ústavnímu soudu svoji verzi interpretace provedených důkazů a na základě toho podrobuje kritice verzi, ze které vyšel odvolací soud, eventuálně soud prvního stupně. Takto pojatá ústavní stížnost však není způsobilá založit důvod k ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí obecného soudu proto, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu