ECLI:CZ:US:2008:2.US.2194.08.1
sp. zn. II. ÚS 2194/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2008 č.j. 22 C 256/2007-80 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008 č.j. 25 Co 108/2008-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku i právo vlastnické dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem rozhodl ve věci žalobce Jednoty, spotřebního družstva ve Volyni proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení částky 13.629,- Kč s přísl. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 13.629,- Kč s 9% úrokem z prodlení ročně za dobu od 16. 11. 2006 do 31. 12. 2006, s 9,5% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2008 do 3. 1. 2008 a za dobu od 4. 1. 2008 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dní příslušného kalendářního pololetí, do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že lhůta k plnění činí 15 dnů od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů obsaženými již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na který ostatně soudy v dané věci odkázaly, neboť se týkal věci se stejným právním základem. Podstata polemiky spočívá v tom, zda ustanovení §879c občanského zákoníku mohlo vykazovat právní účinky (konkrétně - při splnění jím předpokládaných podmínek - vznik vlastnického práva žalobce) za situace, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) zrušil ke dni 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb. (nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II"), kterou byl předtím, s účinností ke dni 30. 6. 2001, mj. zrušen již zmíněný §879c občanského zákoníku; stěžovatelka má za to, že v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu "oživené" ustanovení občanského zákoníku nemohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud stěžovatelka polemizuje s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, ústavnost tohoto rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl; stejně tak se stalo v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech (viz usnesení ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 914/07, ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 2741/07, ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08).
V citovaných rozhodnutích Ústavní soud na základě interpretace "plenárního" nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 dospěl k závěru, že "zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k ,rehabilitaci' ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu", a že "se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními". V důsledku toho došlo k nabytí vlastnického práva žalobce, následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení. Současně Ústavní soud odmítl námitku nedostatečného zdůvodnění soudních rozhodnutí, a to (v podstatě) s tím, že není třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, protože jsou dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že závěry obsažené ve výše označených rozhodnutích plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud, který na jejich odůvodnění odkazuje, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu