ECLI:CZ:US:2008:2.US.2214.07.1
sp. zn. II. ÚS 2214/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky 1. jihočeská zemědělská, a.s., se sídlem Svébohy 49, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábř. 51/39, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 22 Cdo 381/2007-75, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2006 č. j. 19 Co 1876/2006-56 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2006 č. j. 18 C 178/2006-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 8. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 10. 2006 č. j. 19 Co 1876/2006-56, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2006 č. j. 18 C 178/2006-41, kterým okresní soud zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, ve které se domáhala určení svého vlastnického práva k předmětnému traktoru a uložení povinnosti žalované traktor vydat, eventuelně zaplatit na náhradě škody částku 1.569.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že pro nedostatek podmínky řízení, kterým je překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), muselo být řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno. O shodné žalobě (žaloba na vydání předmětného traktoru) mezi týmiž účastnicemi v opačném postavení byl již u Okresního soudu v Českých Budějovicích veden spor pod sp. zn. 34 C 65/2004, ve kterém bylo vydáno pravomocné rozhodnutí. Za nevýznamné odvolací soud považoval, že bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání a že v řízení, vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 58/2006, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaná domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 62.634,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které měla stěžovatelka získat na úkor žalované užíváním předmětného traktoru. Odvolací soud rovněž konstatoval, že soud prvého stupně zastavil řízení správně ohledně obou uplatněných nároků (určení vlastnictví k traktoru a vydání traktoru), neboť pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené i pro žalobu na určení, když přitom odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2007 č. j. 22 Cdo 381/2007-75 tak, že dovolání zamítl, poté, co dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh sporu i důvody, o něž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, a vyslovuje přesvědčení, že jí obecné soudy odpírají soudní ochranu jejího porušeného vlastnického práva. Namítá především, že rozsudek vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 65/2004 nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté, když byl vydán pouze na základě fikce uznání nároku poté, co stěžovatelka v postavení žalované v důsledku administrativního nedopatření zmeškala lhůtu k vyjádření. Skutečnost, že žalované nikdy nesvědčilo vlastnické právo, dokládá zejména smlouva o převodu předmětného traktoru na stěžovatelku, uzavřená se společností CAC LEASING, a. s., dne 8. 11. 2006, kterou však stěžovatelka dříve nemohla uplatnit. Má za to, že fikce uznání nároku na vydání věci se týká pouze vlastního nároku na vydání, nikoli právního základu nároku tj. existence vlastnického práva, který je oproti němu v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 178/2006 uplatňován. Závěru, že fikce uznání podle §114b o. s. ř. se týká pouze vlastního obsahu nároku nikoli jeho důvodu, svědčí i to, že úprava obdobného institutu tj. uznání závazku (dluhu) v hmotněprávních předpisech výslovně pamatuje na uznání jak co do jeho výše, tak i co do jeho důvodu. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 2/93 nelze na její případ vztahovat, neboť v době jeho vydání neexistovala zákonná možnost pro vydání rozsudku pro uznání na základě formálního fingovaného uznání nároku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.
V projednávané věci se obecné soudy soustředily především na posouzení, zda rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2004 č. j. 34 C 65/2004-33 představuje pro řízení, vedené pod sp. zn. 18 C 178/2006, překážku věci pravomocně rozsouzené. Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem obecných soudů, o existenci takové překážky, neboť bylo před obecnými soudy jednoznačně prokázáno, že se jedná o totožný nárok uplatněný ze stejného skutku mezi týmiž účastnicemi. Obecné soudy rovněž srozumitelně a jasně vyložily, proč pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení a přiléhavě odkázaly na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994 sp. zn. IV ÚS 2/93. Není při tom rozhodné, že rozsudek o vydání předmětného traktoru byl vydán jako rozsudek pro uznání, a to s ohledem na fikci uznání podle §114b o. s. ř., a že v řízení nebylo prováděno žádné dokazování ohledně vlastnictví, neboť rozsudek pro uznání má stejné důsledky jako rozsudek po provedeném dokazování. Ústavní soud akceptuje i postup Nejvyššího soudu, který ohledně smlouvy ze dne 8. 11. 2006 konstatoval, že podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, a proto k této smlouvě nepřihlédl.
K námitkám stěžovatelky směřujícím k řízení vedenému pod sp. zn. 34 C 65/2004 je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatelka v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 178/2006. Za tohoto stavu proto Ústavnímu soudu nepřísluší se v posuzované věci zmíněnými námitkami zabývat.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu