ECLI:CZ:US:2008:2.US.2235.07.1
sp. zn. II. ÚS 2235/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. V. P., právně zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 32 Odo 156/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 2 Cmo 91/2005 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2005 sp. zn. 36 Cm 2/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením soudu I. stupně bylo řízení o žalobě stěžovatele proti žalovanému o zaplacení částky 90 621,- Kč s příslušenstvím zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř., protože soud dospěl k závěru, že není doloženo, že žalovaný subjekt ke dni podání návrhu existoval a měl právní subjektivitu, přičemž jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení potvrdil a dále uvedl, že nemohl přihlédnout k podání stěžovatele ze dne 26. 5. 2005, v němž označil žalovaného jinak, a to proto, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v okamžiku zahájení řízení nelze odstranit.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání, které dovolací soud zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel v dovolání nesprávně směšuje vady podání a nedostatek podmínek řízení. Podle názoru dovolacího soudu nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož náprava není možná ani tak, že soud akceptuje opravu či upřesnění v označení nezpůsobilého účastníka. Označí-li žalobce žalovaného správně a úplně, není vadou žaloby skutečnost, že nemá způsobilost být účastníkem řízení; ta naopak způsobuje nedostatek podmínky řízení. V daném případě byla za účastníka řízení označena zahraniční právnická osoba, která v době podání návrhu neexistovala.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že není pravdou, že by žaloval neexistující subjekt. Stěžovatel totiž od počátku žaloval ten subjekt, který u něj objednával přepravy a který v minulosti své závazky pod žalovaným názvem plnil. V daném případě se jednalo pouze o nesprávné nebo neúplné označení žalovaného, tedy o vadu odstranitelnou dle §43 o. s. ř.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podrobnostech odkazuje na napadené usnesení, z něhož je zřejmé, proč odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
V dané věci obecné soudy zastavily řízení pro nedostatek podmínky řízení, který vyhodnotily jako neodstranitelný ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. Svá rozhodnutí řádným a přiléhavým způsobem odůvodnily, přičemž zejména poukázaly na skutečnost, že žalovaný, tak jak byl označen v žalobě, není jako právnická osoba zapsán v příslušném živnostenském rejstříku v Ainringu (Německo) a stěžovatel ani na výzvu soudu I. stupně nedoložil výpis z obchodního či živnostenského rejstříku žalované společnosti, čímž neprokázal její existenci. Odvolací soud rovněž správně posoudil návrh stěžovatele podle §92 o. s. ř. když konstatoval, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v okamžiku jeho zahájení nelze napravit postupem podle §92 o. s. ř. o záměně účastníků a navíc toto ustanovení nelze aplikovat v odvolacím řízení (§216 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeny nebyly a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Návrh, aby Ústavní soud "uložil usnesením povinnost českému státu uhradit stěžovateli náklady řízení" není v daném případě důvodný. Uložit povinnost nahradit náklady řízení lze podle §62 odst. 4 cit. zákona pouze v odůvodněných případech dle výsledků řízení, a to některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, nikoli státu. Pokud měl stěžovatel na mysli postup podle §83 odst. 1 zákona, pak se jedná o náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem, kterou může Ústavní soud přiznat stěžovateli, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry a pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Protože stěžovatel v ústavní stížnosti své osobní ani majetkové poměry nikterak nedoložil a ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze podle tohoto ustanovení postupovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu