ECLI:CZ:US:2008:2.US.225.07.1
sp. zn. II. ÚS 225/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 4 T 139/2002, Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 5 To 304/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1021/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Domnívá se, že obecné soudy jejich vydáním porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná ustanoveními čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl proto, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis, sp. zn. 4 T 139/2002, Obvodního soudu pro Prahu 10, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 4 T 139/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zákona, za který byl podle §253 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě za účelem dalšího prodeje v oboru realit na dobu 2 roků.
Stíhaného jednání se stěžovatel podle skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku dopustil tím, že dne 24. 6. 1998 v Praze, Bělehradská 116, v sídle firmy PET, s. r. o., předložil jako jednatel této firmy poškozenému K., přestože si byl vědom jeho mentální retardace, k podpisu dohody o převodu členských práv a povinností, spojených s členstvím v Družstvu nájemců KA 141618 se sídlem Káranská 359/16, Praha 10, týkající se bytu č. 12 ve IV. patře domu v Káranské ulici č. 360/14 v hodnotě 850.000,- Kč, kdy uvedený převod bytu byl se slabomyslným K. dohodnut jako bezplatný, přičemž věděl, že předmětný byt je prozatím obecní, sám smlouvu za firmu PET podepsal až 16. 2. 1999, když dům byl již převeden, a to dne 12. 1. 1999, do vlastnictví družstva, a za poškozeného K. zaplatil pouze členský vklad družstvu 87.000,- Kč a dluh na nájemném a poplatcích ve výši přibližně 10.000,- Kč a další protihodnotu již neposkytl, a získal tak pro sebe finanční prospěch ve výši 753.000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel a jeho manželka PhDr. H. P. odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 5 To 304/2005, podle §256 tr. řádu odvolání zamítl.
Dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1021/2006, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Připomíná, že jeho dříve podaná ústavní stížnost byla usnesením, sp. zn. III. ÚS 503/06, odmítnuta jako nepřípustná, neboť soud dospěl k závěru, že je podána předčasně. Jeho dovolání bylo následně Nejvyšším soudem odmítnuto, aniž by se jím soud věcně zabýval. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 68/04), která takový postup dovolacího soudu neshledala ústavně konformním. Stěžovatel dále uvádí celou řadu nálezů Ústavního soudu vztahujících se k otázce extrémního nesouladu mezi prováděným dokazováním a skutkovými zjištěními a následným právním posouzením obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že i v jeho případě obecné soudy důkazní řízení provedly nesprávně, když některé navrhované důkazy odmítly provést, provedené důkazy jednostranně hodnotily a věc posoudily v rozporu se zásadou "in dubio pro reo". Vytvořená "konstrukce viny", tak není dle tvrzení stěžovatele důvodná a nevyplývá z provedených důkazů.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že údajně nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku v době před podáním obžaloby, v čemž spatřuje porušení práva na obhajobu, rozpor s ustanovením §176 odst. 2 tr. řádu, jakož i protiústavní postup, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 639/03 a sp. zn. IV. ÚS 251/04. Stěžovatel dále tvrdí, že soud prvního stupně měl postupovat podle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Dále namítá, že samosoudce soudu prvního stupně byl vypsán jako člen odvolacího senátu, který měl ve veřejném zasedání ve věci dne 4. 9. 2003 rozhodovat. Vlastního projednání věci se tato osoba nezúčastnila, ale sama tato skutečnost způsobila právní nejistotu ve spravedlivé posouzení věci. Namítá dále, že nebyl upozorněn na změnu ve složení odvolacího senátu při veřejném zasedání dne 13. 12. 2005 a že ani nevyslovil souhlas se změnou v obsazení jedné osoby (JUDr. Kovář). Toto považuje za výrazný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
Dále stěžovatel tvrdí, že ve skutkové větě napadených rozhodnutí nebyly pod jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu podřazeny jednotlivé okolnosti, v nichž tento trestný čin byl orgány činnými v trestním řízení spatřován. Se závěry obecných soudů nesouhlasí ani v otázce prokázání jeho úmyslného zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu lichvy a hodnocení obvyklé ceny podle §89 tr. zákona. Nesprávné právní posouzení vytýká soudu i v otázce prokázání objektivní stránky trestného činu lichvy, neboť podle jeho názoru při krátkodobém kontaktu s poškozeným stěžovatel nemohl jeho rozumovou slabost rozpoznat a nemohlo tak následně dojít k jejímu zneužití. Tento svůj závěr stěžovatel velmi podrobně rozvádí s využitím jednotlivých údajů, které lze z provedeného dokazování podle jeho názoru zjistit.
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a zejména pak objasnil východiska podstatná pro hodnocení jednotlivých znaleckých posudků. Podrobně se zabýval i námitkami stěžovatele stran právního posouzení skutku, které znovu opakuje v ústavní stížnosti, a přesvědčivě objasnil své stanovisko ohledně jejich nedůvodnosti.
Při posouzení psychického zdraví poškozeného nalézací soud přibral znalce z oboru psychiatrie a psychologie. Ze znaleckého zkoumání zjistil, že osobnost poškozeného je vlivem defektního duševního vývoje na bázi empbryopatie a zřejmě následkem infekčního zánětu mozku celoživotně postižena. Jeho orientace v právní či osobní oblasti je v důsledku toho zhoršena. Jeho intelektová kapacita se pohybuje v pásmu zjevné subnormy hraničící s debilitou. Poškozený proto není schopen zodpovědně řešit složitější intelektové úkony a v komplikovanější situaci předvídat důsledky svého jednání. Odvolací soud ve svém odůvodnění vymezil výše uvedené otázky, k jejichž zodpovězení se vyžadují zvláštní odborné znalosti z oboru medicíny a které je na místě podrobit znaleckému zkoumání, a otázky, jejichž zodpovězení leží na nalézacím soudu. Mezi tyto následně uvedené otázky spadá i posouzení, zda stěžovatel mohl při jednání s poškozeným rozpoznat, že se jedná o osobu rozumově slabou a této situace využít ve svůj prospěch. Vlastní dojem, který na nalézací soud poškozený při výslechu udělal, totiž že jeho slaboduchost je možné již při krátkém kontaktu s ním bezpečně rozeznat, koresponduje i se závěry znaleckých posudků a výpověďmi řady svědků. Při zjišťování dalších skutkových okolností případu obecné soudy vyšly ze skutečnosti, že samotný charakter jednání mezi stěžovatelem a poškozeným, jehož výsledkem byl fakt, že stěžovatel od poškozeného získal byt, jehož hodnota činila 850.000,- Kč, přičemž za něj uhradil toliko dlužné nájemné ve výši 10.000,- a úhradu členského vkladu družstva ve výši 87.000,- Kč, nasvědčuje tomu, že poškozený není osobou, která by byla schopna si své záležitosti náležitým způsobem obstarávat. Náklady, které stěžovatel za byt skutečně vynaložil, lze dovodit i z částky, za níž byt následně prodal svému zaměstnanci, tedy za částku 120.000,- Kč, přičemž tento jej obratem dále prodal za mnohonásobně vyšší cenu.
Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž obecné soudy dospěly po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že použité důkazy vyvracejí obhajobu stěžovatele a že z popsaných skutkových zjištění lze učinit závěr o jeho vině. Soudům nelze proto vytýkat, že nepoužily pravidlo presumpce neviny a z něj plynoucí zmíněnou zásadu "in dubio pro reo".
K námitce stěžovatele týkající se upozornění na změnu právní kvalifikace skutku je namístě připomenout, že stěžovatel toto tvrzení uplatnil toliko v odvolání proti prvotnímu rozhodnutí nalézacího soudu. Jeho námitkou se odvolací soud (v odůvodnění rozhodnutí ze dne 4. 9. 2003, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení) zabýval. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel mohl své důkazní návrhy realizovat v rámci mnoha odročených jednání a tento nedostatek nepředstavuje podstatnou vadu řízení. Ústavní soud k této námitce konstatuje, že skutečnost, že stěžovatel byl vyrozuměn o změně právní kvalifikace z trestného činu podvodu na trestný čin lichvy až v den podání obžaloby, a nikoli tedy před jejím podáním, představuje vadu řízení, nicméně nelze ji vzhledem k okolnostem případu považovat za natolik intenzivní, že by zároveň představovala dotčení stěžovatelových práv v rovině ústavnosti. Uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu byla věc vrácena znovu před soud nalézací, kde měl stěžovatel znovu vytvořen procesní prostor pro uplatnění návrhů na doplnění důkazního řízení. Stěžovatel ostatně tuto námitku v odvolání proti druhému odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu již neuplatnil a činí tak až nyní.
Stran účasti samosoudce soudu prvního stupně v senátu soudu odvolacího ze spisu jednoznačně vyplývá, že soudce soudu prvního stupně jako přísedící v senátu odvolacího soudu nevystupoval. Úvahy stěžovatele o tom, že tato situace hrozila, což pro něj představovalo právní nejistotu, nemají žádnou relevanci v rovině zákonnosti, natož pak v rovině ústavní.
Ústavní soud se zabýval i námitkou ohledně změny ve složení odvolacího senátu při veřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2005, kdy namísto přísedící JUDr. Pacholíkové, vystupoval přísedící JUDr. Kareš (stěžovatel zřejmě omylem uvádí, že se jednalo o přísedícího JUDr. Kováře). Podle ustanovení §219 odst. 3 trestního řádu, které se přiměřeně použije i v případě změny ve složení senátu v případě veřejného zasedání (§238 trestního řádu), změnilo-li se složení senátu, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení (přiměřeně pak i o veřejném zasedání), včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení (resp. veřejné zasedání) provedeno znovu. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání (na č.l. 736 spisu), kterého se účastnil stěžovatel i jeho obhájce, je zřejmé, že poté, co bylo uvedeno složení senátu, strany souhlasily "s tím, aby byl přečten protokol o veřejném zasedání". Stěžovatel ke změněnému složení senátu žádné námitky nevznesl a s přečtením protokolu o předchozím veřejném zasedání vyslovil souhlas. Jeho nynější námitka tak postrádá právní relevanci.
Podstatou námitek proti usnesení Nejvyššího soudu je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzených dovolacích důvodů Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacích důvodů a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Nález Ústavního soudu, na který stěžovatel poukázal (sp. zn. II. ÚS 68/04) a z něhož dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv, se zabýval restriktivním výkladem ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz i nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 108, nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 ve stejné sbírce, sv. 32, str. 293). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum napadeného rozhodnutí. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry nebyl shledán. K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, tak Nejvyššího soud není za těchto okolností povolán.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu